Do chýše teď nikdo nesmí. Zevnitř se ozývá mručení a výkřiky. Kmenový šaman právě vyhání bolest z těla muže, který byl zraněn při lovu. Při lovu nosorožce nedaleko Brna…

Brno bychom ovšem hledali marně. Jsme daleko v minulosti, někdy dvacet tři tisíc let před současností, v období zvaném gravettien. Střední Evropě vládne doba ledová, lépe řečeno její teplejší a vlhčí období interpleniglaciál. Na Moravě je příznivěji než v Čechách, sprašové stepi, kam až oko dohlédne, velmi bohaté na zvěř. Na mamuty, soby a koně tu číhají první lidé moderního typu. Ano, lovci mamutů. Ovšem naše představy o nich z povinné četby Eduarda Štorcha a z ilustrací Zdeňka Buriana, jsou poněkud pokřivené.

Veverčák v tesilkách?
Jak tehdejší člověk – gravettienec – vypadal? Ani by se možná nemusel stříhat a holit, stačilo by jen obléci ho do současných šatů a jako by z oka vypadl vašemu sousedovi. Mohl mít silné nadočnicové oblouky a ustupující čelo, ale ani nemusel, stejně jako váš soused. Některé gravettienské ženy by jistojistě mohly hrát hlavní role v hollywoodských trhácích. Byly upravené, nosily řadu ozdob a znaly mnoho variant účesů.

Na mnoha starších ilustracích jsou lovci mamutů zobrazeni špinaví a odr­baní. Přílišná romantika! Měli kde se schovat před deštěm, přístup k vodě a dokázali si šaty nejen šít, ale i spravovat. Navíc mít děravé svršky v době ledové, i když její mírnější formě, se nevyplácelo. Jejich oděv byl z nejlepší kůže a kožešin a nové výzkumy naznačují, že k odívání používali i jemně tkané a jistě bohatě zdobené textílie. Pouliční prodavače pašovaných kožených bund by naši předci hnali kvalitním potěhem.

Pravěký šaman z Brna
Pravěký šaman z Brna

Lidé té doby byli velmi zruční, dokázali měkčit a narovnávat mamutí kly, ale zvládali i velmi jemnou ornamentální práci. Používali mnoho nástrojů a některé jejich techniky zpracování materiálů byly na onu dobu jedinečné. Zbraně měli účinné, často zdobené, stejně jako jiné předměty pro denní použití či rituální účely.

Narušil jsem vám zažitou představu lovce mamutů jako chlupatého, špinavého oposuma zabaleného do kůže a roztloukajícího kamenem kost, aby mohl vysát chutný morek? A neměli bychom být naopak spíše rádi, že podle současných výzkumů byli naši předci už před třiadvaceti tisíci lety velmi kultivovaní?

Za počátky duchovna
Tohle všechno dnes víme po pečlivém studiu archeologických nálezů. Mnohem složitější je ale zjistit, jaký byl duchovní život gravettienců – zde už z nedostatku pramenů často ujíždí půda pod nohama. Miroslav Maixner z brněnského Ústavu Anthropos při Moravském zemském muzeu říká: „Kostru jejich duchovního života tvoříme jen intuitivně, bez důkazů. Odborníci se tím dnes opět začínají zabývat, ale nemáme vypracovaný žádný model, na kterém by se dalo stavět. Můžeme se jen dohadovat.“

Ale proč to přesto nezkusit! Jednoznačné je, že tehdy platil kult plodnosti. U lovců a sběračů můžeme předpokládat také loveckou magii a kult zvířete, tedy víru v duši zvířete a věcí, chcete-li, animismus. Duše a duchové ovšem zůstávají našim očím skryti, musí se tedy pohybovat v jiných světech. Pokud půjdeme v těchto úvahách dále, pak dojdeme k rozdělení světa na několik vrstev, třeba na podsvětí, svět náš a svět nebeský. A protože komunikační úroveň našich lovců mamutů byla vysoká a myšlení symbolické, vytvořili si mýty, a kde jsou mýty a duchové a několik světů, tam musí být osoba, která dokáže mýty udržovat, s duchy komunikovat a jejich světy navštěvovat – šaman.

Šamana si snadno představíme kdesi v sibiřských stepích nebo u severoamerických indiánů. Ale na Moravě? Miroslav Maixner to ovšem nevylučuje: „Myšlení v duchovní oblasti je u kultur na podobné úrovni a v podobných přírodních podmínkách obdobné. Lze tedy předpokládat, že nějaká forma šamanismu tu mohla být – podobná jako v subarktických a arktických oblastech.“ Takže oživit duchovní praktiky lovců mamutů nám může pomoci právě šamanismus sibiřských národů, který částečně přetrval až do současnosti.

Podivný nález

Hrob šamana
Hrob šamana

V září roku 1891 narazili dělníci při výkopech v dnešní Francouzské ulici v Brně na několik velkých zvířecích kostí a záhadných předmětů. Jednalo se o hrob muže starý asi dvacet tři tisíc let. Byl na svou poslední pouť, ať už vedla kamkoliv, vybaven řadou kostí a neobvyklých artefaktů. Vedoucí pavilonu Anthropos Petr Kostrhun ale vidí výlučnost nálezu i jinde: „Velkou záhadou je už jen to, že jde vůbec o hrob. Pohřby do země totiž v době lovců mamutů nebyly typické. A pokud již nějaké hroby nalezneme, tak jsou to pohřby nějak se vymykajících jedinců.“

Hlavu nám může zamotat také fakt, že Brno a jeho okolí v té době nebyly osídlené. Alespoň nevíme, že by se tu sídliště typu Věstonic vyskytovalo. Nejbližší osídlené místo leželo čtyřicet kilometrů daleko. Jakékoliv stopy po sídlišti se nenalezly ani v přímém okolí hrobu. Hrob byl totiž umístěn v často zaplavované říční nivě. Podle všeho tedy pozůstalí nebo rovnou celé společenství odnesli mrtvého spolu s hromadou darů daleko k řece, kde jej se všemi poctami uložili do země.

Zřejmě ale takovou dálku nenesli celé tělo. Zní to drasticky, ale vysvětlení je prosté: „V hrobě jsou jen reprezentativní kosti, tedy lebka a dlouhé kosti. V záznamech z doby nálezu není žádná zmínka o tom, že by se našly i drobné kůstky. Odpovídá to i jiným nálezům hrobů z doby lovců mamutů, které se považují za sekundární, tedy druhotné pohřby do země,“ vysvětluje Petr Kostrhun. To znamená, že Muž z Brna mohl být původně pohřben třeba ve větvích stromu nebo jen tak ponechán na zemi. A když podle nějakého dávného mýtu přišel čas, byly některé jeho pozůstatky přeneseny jinam a zakopány.

Když je země na kost zmrzlá
Podobné zvyky můžeme ještě dnes najít u některých původních obyvatel Sibiře. Ani v neustále zmrzlé půdě (permafrostu) doby ledové, ani na dnešní Sibiři se nehloubí jámy snadno. Mnohem přirozenější proto bylo zemřelého umístit do koruny stromu nebo jej nechat volně ležet na určitém místě. Zdá se vám to jako neúcta k mrtvým? Dnes si pod pojmem pohřeb vybavíme uložení těla do země nebo žeh. Pohřbem je ale jakékoliv rozloučení s mrtvým a jeho vypravení na poslední cestu.

Prastarý jakutský děd Osip Rykunov vzpomíná v knize Gavrila Xenofontova Sibiřští šamani a jejich ústní tradice na pohřby v devatenáctém století takto: „Slavného šamana nepohřbívají, nýbrž ho položí na hrob pod širým nebem zvaný arangas. Když potom arangas podlehne zkáze času, vyzvedne šamanovy kosti v průběhu staletí celkem třikrát skupina tří, šesti, nebo devíti šamanů. Je-li obřad vyzvednutí u konce, musí někdo z šamanových potomků zemřít.“

Chata šamana
Chata šamana

Kosti se také často zavěšovaly na strom nebo do vydlabaného kmenu modřínu. U některých sibiřských šamanů bylo dokonce žádoucí, aby jejich tělo roztrhala divá zvěř. A to proto, že oni samotní při procesu iniciace, tedy uvedení do stavu šamanského, procházeli těžko pochopitelným roztrháním těla.

Takovou iniciaci opět popisuje Osip Rykunov: „Šaman leží čtyři až pět dní v bezvědomí. Z úst se mu valí hustá bílá pěna. Z kloubů mu prýští krev. Celé tělo má poseté modřinami. Nemůže mluvit, ztěžka dýchá, je napůl mrtev. Říká se, že tam dole mu strhávají z kostí maso a potom je v cárech rozhazují po pěšinách a cestách – co rozcestí, to štipec masa.“

Touto řezničinou, kdy si s jeho tělem pohrávají duchové, musel projít každý šaman. Cesty a rozcestí totiž symbolizují nemoci a šaman později dokázal vyléčit jen tu, jejíhož ducha uspokojil při iniciaci kusem svého těla.

Také přenášení pozůstatků na vzdálená místa není pro sibiřské přírodní národy nic neobvyklého. Šamani ve stavu extáze dokázali předpovědět nejen svou smrt, ale i dokonale popsat nezřídka velmi vzdálené místo, kde musí být jejich tělo uloženo a jak.

Mohl to být i případ Muže z Brna? Možná i on prošel zasvěcením a byl na kusy rozsápán, možná, že i on si předurčil místo posledního spočinutí. Zatím ale nevíme, byl-li to vůbec šaman.

Bolestí k prohlédnutí
Napovědět by nám mohly další zvláštnosti nálezu z Francouzské ulice. Na kostech zemřelého je patrné, že muž trpěl periostitidou čili zánětem okostice, lidově řečeno kostižerem. Další rozbory prokázaly, že nemoc v tomto případě byla chronická. Kdo ví, oč jde, tak potvrdí, že nemocný musel od dětství nesnesitelně trpět. Taková muka se nutně musela podepsat i na jeho duševním stavu.


Sponzor www stránek
Ivan čaj z Vrbovky úzkolisté

U mnoha etnik bývá podmínkou, že pokud se někdo má stát šamanem, musí mít určité – řekněme psychopatologické – dispozice. Těmi nejlepšími a nejobávanějšími šamany pak bývají právě jedinci, kteří prošli duševní chorobou, těžkou nemocí, byli zasaženi bleskem nebo je třeba uštknul had. Provází je pak víra, že si je duchové vybrali právě prostřednictvím nějakého soužení. Šamani se pak i nadále udržují v duševním i fyzickém napětí například hladověním, odmítáním spánku, sebetrýzněním a podobně. Díky tomu jednak jitří úctu ostatních k vlastní osobě, ale zároveň jsou stále připraveni k návštěvě všemožných koutů mysli.

Pohřeb v pravěku
Pohřeb v pravěku

Takže pokud někdo dokázal třeba díky strašným bolestem vnímat to, co je ostatním skryto, létat do jiných světů nebo promlouvat s duchy, tak zřejmě viděl více než obyčejný smrtelník. Ten, který ví – to je zřejmě původní význam slova šaman, které pochází z jazyka malého sibiřského národa Evenků. A podle všeho věděl i Muž z Brna. V jeho hrobě se totiž našla řada jedinečných milodarů, které by například pohřbenému lovci byly k ničemu a o jejichž pravém významu můžeme jen spekulovat.

Vybavení na cestu
Jednak byl mrtvý obklopen mnoha zvířecími kostmi. V hrobu se našlo několik klů a lopatka mamuta, celá lebka a žebra nosorožce a také koňské zuby. Bohužel dnes už nevíme, zda kosti nebyly nějak symbolicky uspořádány, nebo zda byly k pozůstatkům muže jen přiloženy. Každopádně jsou velké a reprezentativní, a to svědčí o značné úctě k pohřbenému a poukazuje to opět i na animismus, tedy na víru v duchy zvířat a jejich roli v životě tehdejšího člověka.

Dále měl Muž z Brna v hrobě několik zdobených terčíků. Nejpozoruhodnější jsou ty, které byly vyřezány z mamutích stoliček. Petr Kostrhun ale upozorňuje na jeden důležitý detail: „Řezy jdou napříč kompaktní hmotou, tedy příčně na přirozené lamely zubu. To je velmi nesnadná a vzhledem k tehdejším technickým možnostem téměř neproveditelná práce. Mamutí stolička přitom musela být čerstvá, protože jinak by se štípala.“ Terčíky potom ještě dávný umělec vybrousil a za všechnu tu námahu byl odměněn barevnými variacemi různých vrstviček.

Další zvláštností je, že terčíky jsou dokola po obvodu zdobeny drobnými zářezy. I když slovo zdobeny není na místě, protože některé zářezy jsou tak jemné, že jsou okem sotva viditelné. Archeologové předpokládají, že by mohlo jít o ženské či solární symboly, ale to už jsme hluboko v říši dohadů.

Pravěká vesnice
Pravěká vesnice

Předběhli dobu o 15 000 let
Velmi zajímavé jsou také kamenné disky s dírou uprostřed, které měl mrtvý v oblasti trupu. Jsou to jakási mezikruží, vzdáleně připomínají třeba brusné kotouče.

„Jde o naprostý unikát této doby! Jsou z broušeného kamene, což je technika, která se ve starší době kamenné vůbec nevyskytuje. Objevuje se až v neolitu, tedy za více než patnáct tisíc let,“ upozorňuje Petr Kostrhun. Umění takto opracovat kámen vedlo daleko později například k sekeromlatům, zde ale bude význam nejspíš rituální. Na tomto příkladu je vidět, že technologický vývoj probíhal dosti klikatě. Člověk vynašel nějakou techniku zpracování materiálu, ale stejně jako v případě Muže z Brna ji používal jen k účelům, které mu pro tu chvíli připadaly ideální. Poté se technika vytratila a objevila se až po mnoha tisících let, aby se použila pro něco docela jiného.

O rituálním významu těchto broušených kamenných disků ovšem můžeme uvažovat opět jen na základě podobností s životem sibiřských šamanů. Používali kdysi, a snad to dělají dodnes, stejné kruhy, ovšem ze železa. Přeci jen jsme o nějakých třiadvacet tisíc let pokročili… Šamani je mají pověšené na svém oděvu nebo kolem krku, a když jsou v tranzu, tak je za ně ostatní drží, snad aby si neublížili nebo aby neublížili ostatním přihlížejícím a účastníkům rituálu. Pomocí středového otvoru dokáží někteří šamani také proplouvat do jiných sfér. Představa, že ke stejným účelům používal mezikruží i náš Muž z Brna, je tak velmi lákavá. Petr Kostrhun říká: „Bylo by to fascinující, kdyby šlo o předmět, který se nepřetržitě používá už dvacet tři tisíc let.“

Kromě velkých kostí zvířat se v hrobě z Francouzské ulice našel také opracovaný kousek sobího parohu. Je to jen zlomek, ale fanoušci brněnského šamana v něm spatřují paličku na buben. Nakonec proč ne. Každý šaman by měl mít svůj buben, je to jeho kůň, na kterém jezdí do jiných světů. Jeho pomocí se uvádí do tranzu, vyhání jím zlé duchy, pomáhá mu věštit. Sibiřští šamani si kůži i dřevo na buben pečlivě vybírají, lépe řečeno jsou jim určeny duchy nebo předky. Bohužel buben je z látek organických, které se i při nejlepší vůli nemohly v třiadvacet tisíc let starém hrobě uchovat. Sibiřské kmeny navíc po smrti šamana jeho buben navždy umlčí proříznutím a rozlomením paličky a není vyloučeno, že totéž udělali i blízcí Muže z Brna.

Zabíjel pohledem?

Šamani na Moravě
Šamani na Moravě

Buben mu sice možná spálili, ale velmi pečlivě Muži z Brna do hrobu vložili jeho čelenku. Tedy aspoň se domníváme, že to, co se našlo v místě hlavy mrtvého, je čelenka. Jde o více jak šest set dentálií, tedy vzácných třetihorních mušliček, které se dnes občas nalézají v pískovnách. „Jenomže v paleolitu samozřejmě žádné pískovny nebyly, a tak dentálie museli sbírat v korytech řek. A nasbírat jich takové množství byla jistě náročná a velmi zdlouhavá práce. A tak je možné, že čelenka se dědila z generace na generaci, z nichž každá jich k čelence pár přidala,“ říká Petr Kostrhun. Že pak skončila v hrobě z Francouzské ulice, by mohlo znamenat, že Muž z Brna byl opravdu výjimečný šaman, který si zasloužil ty největší pocty. Anebo neměl následovníka.

Čelenku si můžeme představit spíše jako závěs přes oči, řadu šňůrek s malými mušličkami. Různé šamanské čelenky jsou opět známy ze Sibiře, kde jsou jednak okrasou, jednak slouží k rituálům. Šamanovi mohou pomoci dostat se do tranzu – nevidí přes ně, a není tak tolik rušen svým okolím. Mušličky také při divokých pohybech vydávají chrastivý zvuk, který mohl šamanovy stavy ještě prohlubovat. Na Sibiři se traduje, že někteří obzvlášť silní šamani nosili podobné čelenky přes oči také kvůli bezpečnosti. Chránili tak své okolí před svým pohledem. Dnes bychom na Sibiři opravdu silného šamana možná už nenašli, ale dodnes se tam vypráví o některých z nich, kteří zabíjeli pohledem dobytek i lidi a přes oči proto nosili železné třásně.

Nejstarší loutka
Opravdovým unikátem jsou ale zbytky sošky, kterou měl mrtvý u sebe. Je to figurka muže složená z několika částí vyřezaných do mamutoviny. Bohužel se dochovala jen hlavička, trup a levá ruka, předpokládá se ale, že byla kdysi celá. „Je to nejstarší loutka na světě a je vzácnější než třeba Věstonická Venuše,“ cení si figurky Petr Kostrhun.

K čemu se používala, nevíme, ale sošky bývají dalším atributem nejen sibiřských šamanů. Obecně takové loutky slouží jako lapače duchů. Když potřebuje šaman vyléčit nemocného, tak vyláká ducha nemoci do loutky. Jindy vezme vše na svá bedra a jako přechodné bydliště zlých duchů použije vlastní tělo.

Brněnský šaman
Nezvyklé místo hrobu, nemocné kosti i záhadné milodary velmi lákají k představě, že Muž z Brna byl šaman. Silný šaman. A těšil se velké úctě, protože jeho služby byly velmi žádané. Usmiřoval duchy zvířat, která byla lovena. Léčil lidi i zvířata, vyprovázel duše zemřelých a předpovídal budoucnost. Vysvětloval neúspěchy lovu a řešil spory ve společenství. Byl prostředníkem mezi lidmi a všemocnou přírodou a zajišťoval mezi nimi rovnováhu. V jeskyních mluvil s duchy podsvětí, na vrcholcích stromů nebo kopců s duchy světa nadzemního. Pro lovce a sběrače období gravettienu zastával více funkcí než pro nás televize. Dnes by mu bylo třiadvacet tisíc let.

Představa je to sice nádherná, ale bohužel podložená jen několika málo nálezy a analogiemi. Snad nám ale tyto představy pomohou uvědomit si dnes, kdy se za šamana vydává pomalu každý, kdo si pořídí buben, kým tehdy skutečný medicinman byl. V poslední době totiž šamanismus zažívá obrovskou popularitu, novodobí šamani pořádají seance, při kterých za nemalý peníz nabízejí klientům výlety do sebe samých. Šamani docházejí do velkých firem, odkud údajně odnášejí stres a jiné civilizační vynálezy. Šamanismus se veze na módní vlně záliby v čemkoliv, co dokáže naplnit přesycenou, přesto pustou duši člověka jednadvacátého století. Paradoxní je, že v zemích, kde má šamanismus hluboké kořeny, například právě na Sibiři, o něj zájem klesá a lidé se naopak přiklánějí k západním způsobům vnímání světa. Ke způsobům, jejichž nedokonalost nás vede zpět k šamanismu.

Lidé v pravěku
Lidé v pravěku

První šamanka?
V polovině dvacátého století se archeologům dostal do ruky další prapodivný nález. Byla to kostra asi čtyřicetileté ženy, která byla pohřbena v Dolních Věstonicích. Tělo bylo uloženo v extrémně skrčené poloze. V pravé ruce žena svírala liščí špičáky a byla přikryta mamutími lopatkami a pánví. Zkoumání lebky prokázalo, že ženě v útlém věku někdo přerazil čelist, což ovlivnilo budoucí stavbu jejího obličeje. Byl výrazně asymetrický. Pozornost ale upoutala hlavně drobná hlavička z mamutoviny, která se našla poblíž a která znázorňuje ženu s pokřivenou tváří. Jde o portrét ženy z Dolních Věstonic? Byl by to jeden z nejstarších portrétů na světě. Nemusel ale být z téže doby jako žena, mohl třeba jen znamenat pokus dalších pokolení přivolat ji zpět. Šamanské schopnosti této ženě přisuzovat nemůžeme, ale vyloučit je také nelze. Pokřivená tvář a sama skutečnost, že byla pohřbena, nám sice mohou něco napovědět, ale nic nedokazují. Podobných hrobů bylo na Moravě nalezeno několik, ale žádný už nenabídl tolik dokladů a nepodnítil tolik otázek o šamanismu jako hrob z Francouzské ulice.

Rozdupli mu lebku
Možnou spojitost Muže z Brna se šamanismem dokládal už Bohuslav Klíma, dnes je to například archeolog Martin Oliva. Jenomže je stále velmi málo takových nálezů, které by dokázaly napovědět více. Hrob z Francouzské ulice v Brně navíc provázela nebývalá smůla. Nebo spíše trestuhodná nedbalost. Vinou špatného vyzvednutí a zakreslení neznáme přesnou polohu některých předmětů. Například malé mušličky z čepice nebo čelenky byly rovnou vloženy do krabice a dnes už nevíme, kde přesně ležely a zda se nějaké neztratily. Přestože se našla šamanova lebka, tak jeho tvář se už rekonstruovat nepodaří, protože lebku jeden z neopatrných dělníků prošlápl. Stejný úděl postihl i lebku mláděte nosorožce, která mrtvého na poslední cestě provázela. Chce snad dávný šaman, aby jeho podoba zůstala navždy tajemstvím? Spíše než hlas ze záhrobí v tom má prsty šlendrián z doby, kdy byla moderní archeologie v dupačkách.

Autor: Michal Dvořák, ilustrace podle archeologických nálezů Libor Balák, fotografie archiv Anthropos, Moravské zemské muzeum
Článek převzat z www: www.czech-press.cz
Fotografie: www.anthropark.wz.cz/pavlov.htm

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..