Základní příjem, made in USA

Dne 27. ledna 2014 navštívili Google dva ekonomové z Massachusetts Institute of Technology (MIT), Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee. Důvod, proč byli oba pozváni do centrály Googlu je široce známý: zvýšení produktivity a průměrný příjem – které po celé 20. století rostly ruku v ruce – se od sebe asi před 15 lety oddělily. Průměrné příjmy stagnují nebo klesají, zatímco produktivita a zisk rostou.

Brynjolfsson řekl svému publiku na kampusu frází Google věci, které byste spíše očekávali na semináři Attacu, než v sídle nejmocnější internetové společnosti na světě: „Ekonomové mají malé špinavé tajemství. To spočívá v tom, že investice sice mohou zvětšit ekonomický koláč, neexistuje ale zákon, podle něhož by se všichni lidé podělili o prospěch z technologického pokroku. Je docela dobře možné, že pokrok povede naopak k vzniku rozsáhlé skupiny poražených. Možná i 50 nebo více procent pracujících lidí nebude mít z vývoje a inovací nic. Údaje za posledních 10, 15 let to naznačují. Koláč k rozdělení sice roste, ale největší podíl z něj má poměrně malá skupina. “

Například vysoce kvalifikovaní zaměstnanci společnosti Google na něm těží, zatímco za poražené pokrokem označuje Brynjolfsson například daňové poradce. Pro všechny běžné případy, které by vyždaovaly jejich pomoc totiž existuje specializovaný software, takže počet daňových poradců v USA v posledních letech výrazně klesl.

Brynjolfsson a jeho kolega McAfee položili klíčovou otázku: kdo těží z technického pokroku? A nebo ještě lépe: Kdo by z něj měl těžit? Jak lze rozdělit růst produktivity spravedlivým, nebo alespoň částečně zpravedlivým způsobem? Ve své studii o „druhém věku strojů“ zůstávají oba výzkumníci u politických implikací vágní. Nicméně na konferenci TED podpořil McAfee myšlenku základního příjmu. „Vytvoříme-li se ekonomiku s přemírou techniky a malým množstvím pracovní síly, pak budeme muset zvážit několik radikálních zásahů, například něco jako garantovaný minimální příjem.“

Mzdy pracovníků stagnují desítky let, kdežto efektivita práce neustále roste.

Chce-li celá společnost bohatnout ze současného ekonomického trendu, kdy se za potřebí menšího množství lidské práce vytváří stále větší množství bohatství, je nezybtné toto bohatství socializovat; rozdělit mezi jednotlivé členy společnosti. McAfee také hned cílil na zjevné protiargumenty. Myšlenka, zaručit každému občanovi minimální jistoty, je „pro vás pravděpodobně nepříjemná, protože je spojena s extrémní levicí a radikálnějšími názory na přerozdělování bohatství. Část z vás ale může uklidnit, že koncept zaručeného minimálního příjmu obhajovali lidé, kteří nebyli socialisté ₋ jako například Friedrich August von Hayek, Richard Nixon, Ralf Dahrendorf a Milton Friedman. A pokud se obáváte, že nás základní příjem udělá samolibými, mohlo by vás zajímat, že možnost společenského vzestupu – jednoho z výdobytků, na které jsme ve Spojených státech opravdu hrdí – je nyní horší než v severských zemích, které mají štědré sociální záchranné sítě. “

McAfee neříká, že při financování základního příjmu dochází k přirozenému přerozdělování od podniků a jejich zaměstnanců; od vítězů, kteří se drží trendů, směrem k těm, kteří nemohou nebo nechtějí s nimi držet krok. Ale vítězové chtějí pravděpodobně raději žít v alespoň částečně klidné společnosti bez eskalujících sociálních konfliktů. A ze spravedlivých podmínek těží i podniky, například v podobě vyšší kupní síly. „Prodat lidem obrovské množství drahého zboží,“ říká McAfee, „vyžaduje stabilní a prosperující střední třídu.“

Právě střední třída je ohrožena, a to nejen vývojem, který odhalili oba výzkumníci z MIT. V případě, že by plody technického pokroku přinášely ovoce pouze úzké skupině elit, byla by podle většino optimistického McAffeeho naše vize budoucnosti tak trochu ponurá: „Značně mě trápí, že jsme vytvořili svět s oslnivou technikou, ale ošuntělou společností, která se opírá o hospodářství, jenž podporuje nerovnost místo příležitostí.“

Právo na práci

Henning Meyer, výzkumník na London School of Economics, provozuje poradenskou firmu New Global Strategy a pracuje v Komisi základních hodnot SPD (Německé sociálnědemokratické strany). S analýzou Brynjolfssona a McAfeeho do značné míry souhlasí. „Samozřejmě, že nová pracovní místa vznikají,“ říká. „Otázkou je, do jaké míry, jak rychle, v jaké kvalitě. Pokud vznikají zejména nehtová studia a další pracovní místa s nízkou úrovní služeb, nerovnost roste.“ Na myšlence základního příjmu mu vadí, že by dostávali peníze i ti, co je nepotřebují, a jiné systémy veřejného pojištění by mohly být nahrazeny – a výsledkem by byla desolidarizace.“ Jeho druhá námitka pak zní: „Za podmínek volného pohybu osob v EU by toto vytvořilo pobídku k migraci do zemí s nejvyšším základním příjmem“.

Svojí alternativu představil ve sborníku, který vydávají vědci Nadace Hans Böcklera, známé díky své blízkosti odborům („Práce budoucnosti“, Nakladetelství Campus). Nese název daněmi financovaná záruka práce. O tomto druhém, občany financovaném  pracovním trhu, by měla rozhodovat politika. Meyer: „Výnosy z techniky musí být přerozděleny. Stát musí financovat tato pracovní místa, ale také to může založit na firmách a sociální podpoře, nemusí ty lidi zaměstnávat sám. V kontextu stárnoucí společnosti stát potřebuje pracovníky. Díky garanci práce může stát poskytnout pobídky v této oblasti.“

Podílnické hospodářství

I ekonom Richard Freeman z Harvardské univerzity se obává, že v důsledku automatizace bude moci ze své práce žít stále méně lidí. Moc se přesouvá k bohatým. „Komu patří roboti, ten vládne světu,“ Freeman vyzývá k účasti občanů v ekonomice. Co nejvíce lidí by se mělo podílet prostřednictvím firemních akcií na růstu produktivity.

Na rozdíl od svých kolegů z MIT tezi robotů jako ničitelů pracovních míst, nevěří. K tomu ale dodává: „To nikdo nemůže s existujícími daty jasně prokázat. Ve hře je příliš mnoho dalších faktorů, od nízkých mezd v Číně až po úpadek odborů. Obecně platí: V případě, že se produktivita zvyšuje rychleji než reálné mzdy, ztrácí příjmy pracujících v národním důchodu na významu. „Investiční výnosy tvoří stále větší podíl na domácím produktu, a to ve většině vyspělých zemích,“ říká Freeman. Problém i svůj návrh řešení podrobně představil v roce 2013 ve své knize „Občanský podíl“: pracovníci mohou držet krok pouze pokud bude větší část jejich příjmů pocházet z kapitálových zisků. Proto se musí stát akcionáři přesně těch robotů, které je vytěsňují.

Představa široce založené „společnosti vlastníků“ není nová – ta náleží Ludwigu Erhardembymu a tvoří základ jeho v politické praxi prosazovaného sociálně-tržního hospodářství. Politici by tak chtěli především zalátat díry ve financování stávajících sociálních systémů. Ve Spojených státech se tzv. zaměstnanecké vlastnictví akciového plánu od roku 1974 značně rozšířilo. „Dnes dostává asi polovina všech pracovníků v USA část svých mezd či platů ze zdrojů, jakými jsou podíly na zisku, akciových opcí nebo vlastnictví akcií,“ shrnuje Freeman. Pro zvrácení zhoršujícího se výhledu pro příjem z práce to však není podle Freemana dost.

Tradiční státní přerozdělování považuje harvardský ekonom za neužitečné. „Současné finanční dávky sice pomáhají chudým, ale nepřinášejí rostoucí blahobyt nové zdravé střední třídě.“ Totéž si myslí o dani ze strojů, která by odčerpala růst produktivity. Vyvolává příliš mnoho otázek na definici a vytváří motivaci ke zřeknutí se vývoje technologií. Tyto problémy nevznikají při účasti občanů, ujišťuje Freeman. Poukazuje na studií, které dokazují, že produktivita ve firmách se zvyšuje s účastí zaměstnanců asi o 2,5 procenta. Ekonomové hovoří o „efektivní mzdě“ („mzdě za efektivitu“): Zaměstnavatel platí dobrovolně víc, aby provoz běžel lépe a zaměstnanec neodešel ke konkurenci.

Profesor také nevidí „žádný nepřekonatelný odpor“ proti svému nápadu. „Téměř všechny podniky, které pracují s automatizací a inteligentními systémy, už mají modely pro spolupodílení,“ říká. Dokonce i stará a na práci náročná odvětví nebo např. státní sektor by se dokázaly díky fondům, které by investovaly do budoucích technologií, podílet na vývoji.

Freeman k tomu radí, aby se podniky, odbory a vědci sešli u jednoho stolu s cílem přezkoumat, jaké už existují investiční modely a jak mohou být šířeji nasazeny. „Přístupy existují v každé zemi,“ říká Freeman. „Kapitalismus ve své současné podobě není udržitelný. Není možné, aby malá skupina bohatých, která drží výrobní prostředky zítřka – roboty – kontrolovala i práci a mzdy milionů lidí. Jinak se pohybujeme směrem k feudalismu 21. století.“

Probíhající změny

Otázka, zda technický pokrok stojí za úbytkem pracovních míst, je kontroverzní. Nezávislá firma pro výzkum veřejného mínění ve Washingtonu jménem Pew Research Center, se dotazovala téměř 2000 odborníků na jejich očekávání pro příštích deset let. Výsledek: Přibližně polovina z nich (48 %) si představila budoucnost, ve které roboti a počítačové programy nahradí značný počet dělníků a zaměstnanců. Nemalá část z těchto respondentů se obává rostoucí nerovnosti a klesající sociální soudržnosti. Druhá polovina (52 procent) odborníků, rovněž prorokuje, že mnohé činnosti budou prováděny za pomoci strojů. Tito respondenti jsou ale na druhou stranu přesvědčeni, že díky lidské vynalézavosti a novým potřebám také vznikne mnoho pracovních míst.

Ekonom práce Klaus F. Zimmermann a profesor na univerzitě v Bonnu je spíše na straně optimistů. Už téměř 20 let vede jako ředitel Ústav pro studium budoucnosti práce (IZA). Už tehdy prorokoval úspěšný autor Jeremy Rifkin „Konec práce“. Ale Zimmermann uklidňuje: „Svět práce se nezhroutil, jak Rifkin předpověděl. Vlastně je s podivem, jak málo se změnilo za posledních 20 let. Koneckonců, doposud se nám placené pozice nevyčerpaly. V Německu již osmý rok po sobě pracuje rekordní počet lidí; v listopadu 2014 se jednalo o 43 milionů osob.

Často jsou zmiňování slezští tkalci, kteří zničili první mechanické tkalcovské stavy v 19. století, protože se obávali o svojí existenci. Ale od té doby vznikala spolu s industrializací vždy nová pracovní místa. „V současné době ale technický rozvoj ohrožuje také kvalifikovaná pracovní místa. Otázkou je, zda se jedná o základ nového vývoje. Nemyslím si to. “

Zimmerman ve své prognóze zdůrazňuje potřebu nezávislého a samostatného jednání, rozhodování a schopnost tvořit. Tedy přesně toho, co stroje nedokážou. V ideálním případě, nám technologie zjednodušuje takové úkoly, ve kterých jde o rutinní činnosti. Sama digitalizace svádí k modularizaci: Můžete rozdělit výrobní proces na nejmenší kroky, které budou prováděny decentralizovaně, kdekoli na světě. „To znamená, že požadavky na koordinaci těchto kroků budou stále větší, nejsou to žádné samoregulační systémy. Tady vzniknou náročná pracovní místa“, říká Zimmermann.

„Pracujeme v sesíťovaných strukturách,“ pokračuje. „Teoreticky by se dalo ve vědě, která pořádá přepychové kongresy, sympozia, cestování ušetřit, kdyby člověk komunikoval ze své kanceláře s kolegy po celém světě. Ale zjevně potřebujeme mít přímý sociální kontakt. Vzniká totiž stále více osobních kontaktů. „To zase vytváří poptávku po letenkách, ubytování v hotelech a prezentačním vybavení. Jinými slovy: digitalizace automaticky nevede k snížení potřeby lidské práce.

V 19. století rozbíjeli dělníci stroje, protože se obávali, že je připraví o práci.


Partner www stránek
Jsem koza - Brašny a kabelky z prvotřídní kozí kůže

Známý ekonom vychází z toho, že potřeby lidí jsou neomezené. „Poptávka není nikdy uspokojena. Proto, se bude vyrábět stále větší počet stále lepších a náročnějších spotřebních statků.“ Podobně jako sociální demokrat Meyer nevidí Zimmermann žádný nedostatek na práci, možná snad na jejích zdravotních důsledcích, ale ne na jejím financování. Ale na rozdíl od Meyera vsází na trh. Zimmerman se domnívá, že zvýšení produktivity musí být rozptýlenější, a to  buď prostřednictvím lepšího výběru daní, podílu na zisku nebo vyšších příjmů

Svoboda!

Zakladatel řetězce drogerie DM Götz Werner rád předvádí svůj příklad toho, jak mohou technologie navzdory všem obavám používat rovnoměrně zaměstnanci, zákazníci i firmy. Když DM jako jedna z prvních maloobchodních společnosti v Německu představila pokladny se čtečkami čárových kódů, zaměstnanci se obávali, že budou nadbyteční, protože práci u pokladny bude moci dělat každý. S novými čtečkami se nebylo nutné učit ceny zboží. Díky vynechání nesmyslných úkolů ale získali pokladní naopak více časů na zákazníka. Předpokladem pro to, aby inovace nevytvářely žádné poražené, je ovšem spravedlivá firemní kultura.

Götz Werner o tom mluví proto, že vidí v technologickém pokroku předpoklad pro zavedení nepodmíněného základního příjmu. Po jeho zavedení přitom volá po dlouhou dobu. „Naše společnost  nebyla nikdy tak bohatá, jak je tomu dnes.“ Toto bohatství chce Werner transformovat do svobody – svobody od povinnosti. Tedy nenechat si život krást nesmyslnou, nenáviděnou, stupidní prací pro zajištění své vlastní existence.

Jeho vizí je společnost, ve které nikdo nevodí občany za ručičku a ve které lidé nejsou omezováni byrokracií sociálního státu ₋ ale stát naopak podporuje svobodnou iniciativu svých občanů. Taková společnost, ve které je příjem alespoň částečně oddělen od práce, a kde bude zároveň oceňována i nevýdělečná činnost: vzdělávání dětí, péče o nemocné, péče o své vlastní zdraví nebo duševní pohodu, zapojení do společenského dění, účast na společenském dění. Odměnou za práci již nejsou nutně peníze na živobytí, ale něco, co je velmi cenné, přestože ekonomové neumí tyto hodnoty spočítat.

Zimmermanův argument, že poptávka nebyla „nikdy uspokojena“, platí i pro nehmotné zboží. V bohatých společnostech roste potřeba po naplňujícím životě roste rychleji, než touha po stále větším počtu hmotných statků.

Díky bezpodmínečnému základnímu příjmu by podle Wernera museli zaměstnavatelé věnovat více pozornosti tomu, jak zacházejí se svými zaměstnanci. Už jen kvůli tomu, že tlak na trhu práce a hrozba ztráty zaměstnání odpadnou. Financovat chce Werner tuto novou svobodu ze spotřební daně. Jeho nápady jdou, stejně jako v případě výzkumníků Brynjolfssona a McAfeeho, dál než ty ekonomů Meyera a Freemana. Ale všechny úvahy mají společnou ústřední myšlenku: Neexistuje žádný nedostatek bohatství, otázkou je, jak to využít – pro společnost i pro lidi, kteří jej tvoří.

Uvedený mechanismus oddělení práce od příjmů a nutného minima na život Werner nazývá „koperníkovskou revolucí“: Práce již není prostředkem k zajištění obživy, ale stává se sama o sobě cílem. Stroje nejsou již našimi nebezpečnými efektivními konkurenty, ale pomocníky, kteří nám umožňují nepředstavitelnou svobodu.

Převzato z www stránek: www.piratskelisty.cz
Tento článek je překlad. Originál zde
Autor: překlad – Mikuláš Peksa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.