Grónský Siorapaluk – nejseverněji obydlená osada světa. Čtyři měsíce tma, čtyři měsíce světlo. Špatně se obléct nebo zpotit znamená smrt umrznutím. Neulovit zvíře znamená smrt hladem, protože dovážené potraviny jsou hodně drahé. Život v těchto podmínkách je tvrdý a zároveň velmi jednoduchý – vyprávěl nám o něm eskymácký šaman Hivshu, který se v Siorapaluku narodil a vyrůstal.

Venku teplé roztančené jaro a v sále Divadla Kampa muž v kalhotách z kůže ledního medvěda, na nohách boty z tulení a králičí kůže a v ruce šamanský bubínek. Pomocí písní a fotografií nás po celý večer Hivshu spojoval se svým rodným Grónskem a se svými předky. A také nám ukázal, jak se spojit s těmi svými.

Říká se o vás, že jste inuitský šaman. Jak se člověk stane šamanem?

Na mně není nic speciálního, jsem normální muž jako všichni ostatní, takže ani nemohu být šamanem. Šamani mohou být pouze předkové. Ještě před tím, než se narodíš, všichni staří lidé v kmeni vědí, že se narodí člověk, který je vyvolen, aby naslouchal předkům a přijímal vize. Pro takového člověka je to poslání a neměl by ho odmítnout.

Zároveň je možné člověka k přijímání vizí vytrénovat, ale takové rozhodnutí je dobrovolné a ne všichni na této cestě, kterou si vybrali, vydrží až do konce. Vy takovéhle lidi nazýváte šamany, ale pro nás to jsou lidské bytosti. Předkové, kteří pocházejí z Dolního světa, Horního světa i našeho světa, přijdou k tobě a po celý zbytek života jsou s tebou. A právě oni ti pomáhají, abys mohla pomáhat druhým. A to je to, jak vnímáš, že ti pomáhá šaman, on ale pomáhá pomocí svých předků, na kterých je velmi závislý.

Podle inuitské mytologie tedy pocházejí předkové ze tří světů? Z Dolního, Horního a našeho?

Ano a ještě k tomu patří svět čtvrtý, obrácený vzhůru nohama. Za tu dobu, co tu jsem, jsem ještě úplně nepochopil, jak to tam funguje, ale řekli mi to mí předkové (usmívá se). Tyto tři světy spolu s tím čtvrtým existují ve stejnou dobu, paralelně, ale to je často za hranicemi našeho porozumění. Protože lidé jsou omezeni svými smysly, pro ně existuje jenom to, na co si mohou sáhnout. Ale když spíš, tak se ti zdá, že létáš, můžeš pocítit chlad nebo radost nebo se také můžeš pohybovat v různých krajinách a přecházet mezi nimi během okamžiku. A vůbec ti to nepřijde divné, bereš to tak, jak to je.

A přesně takhle fungují i všechny tyto světy. Jako naše sny. A tak se někdy ve snech s těmito světy spojujeme – tím, že se spojujeme se svými předky. Skrze nás tedy mohou naši předkové druhým pomáhat nebo je varovat před hrozícím nebezpečím.

Jak tedy Inuité vnímají život v takzvaném současném světě?

Hivshu a bubínek
Hivshu a bubínek

Odpovím ti pomocí cesty, kterou teď podnikneme. Představ si, že se vzneseš ke stropu této místnosti… a pak nad střechu této budovy … ještě výš, nad celé město… vidíš pod sebou jenom budovy, ani lidi už

nevidíš… a můžeš jít ještě výš, do oblak a najednou pod sebou vidíš naši planetu, modré plochy oceánů a zelené plochy pevniny …. a jdeš ještě výš a hodně daleko před sebou vidíš planety jenom jako tečky … i slunce je jenom tečka… a pokračuješ dál za naši sluneční soustavu do naší galaxie … Sluneční soustava nám zmizí z dohledu… jsme tak daleko od galaxie, že ji vidíme jenom jako hvězdu mezi milionem dalších hvězd … Existujeme ještě? Ne. Nejsme nic.

A přitom chodíme po Zemi a myslíme si o sobě, jak jsme chytří, říkáme ostatním, jak mají žít svůj život, vědci se snaží vysvětlit, jak vzniknul Vesmír, náboženství se nám snaží říct, co si máme myslet a čemu věřit. Ale často tohle vzniká jenom kontrolou naší mysli, která chce mít všechno pod kontrolou. Všechno, co je kolem nás, vytvořil člověk, i definici života. Ale definice života, jak ji chápou lidé z mého kmene za víc než padesát tisíc let, kam až sahá naše kultura, je symbolická a jednoduchá.

Prozradíte jaká?

Věřit v život. Život je ve všem a všechno je život. Všechno, co vidíme a cítíme, je život. A všechno, co máme kolem sebe, jsou v podstatě naši předkové, dokonce i židle, na které sedím. Ale i když se ze vzdáleného pohledu nad galaxiemi nevidíme a nejsme nic, přesto jsme stále velmi důležitou součástí tohoto života a celého systému. Tak jako bakterie (usmívá se), malá, ale důležitá. Ve svém těle ji nevidíš, ale dokáže ho ovlivnit naprosto celé. A to samé jsme i my sami: nejsme nic, ale ovlivňujeme všechno. Tohle je to, co mi moji předkové sdělili. Kdyby mi to neřekli, nevěděl bych to.

Takže naslouchat svým předkům může pouze ten, kdo byl „vybrán“ či vytrénován? Nikdo jiný? Kdyby jim chtěl například naslouchat kdokoliv z nás?

Člověk se vždycky snaží si svůj život nějak zkomplikovat, udělat z něj tajemství. Možná proto, že život je ve skutečnosti velmi jednoduchý (usmívá se). Viděl jsem už hodně lidí, kteří podstupovali spoustu rituálů a snažili se udělat svůj život tajemným. Ano, existují určité rituály, například když prostíráš stůl, prádlo na praní nebo když přecházíš silnici až tehdy, kdy na semaforu svítí zelená.

Když se chceš spojit se svými předky, není to tak složité, stačí jim být otevřený, protože naši předci jsou s námi pořád. Naši lidé věří, že v okamžiku narození dítěte jsou vždycky přítomní dva jeho předci, aby ho ochraňovali. V každém okamžiku jeho života jsou

s ním, ať jde kamkoliv, ať si myslí cokoliv. Ale je to na člověku samotném, jestli se jim otevře.


Partner www stránek
BEWIT - 100% esenciální oleje

Jak poznám, že jsem se otevřela?

Nejčastěji v okamžicích, kdy jsi velmi smutná nebo lítostivá, protože tehdy dokážeš otevřít své srdce naplno. Samozřejmě, že v takových chvílích můžeš plakat, ale to je přesně to, že se tvoje srdce otevírá tvým pocitům a životu. Někdy také může pocítit, že potřebuješ mluvit sama se sebou, o samotě. Často ani netušíš, proč tuhle potřebu cítíš, ale to je přesně ta chvíle, kdy jsi spojena se svými předky. Oni přicházejí k nám. A někdy je dokonce můžeme až fyzicky cítit, jako když se nás někdo dotkne. A tito dva naši předci, kteří jsou stále s námi, mohou k sobě zavolat další, a tak se můžeš propojit s více předky.

Hivshu
Hivshu

Je toto spojení se svými předky to samé, jako když cítíme to, čemu říkáme intuice?

Ano, prostě věřit svým pocitům, své intuici a poslouchat své srdce a mysl.

Mám trochu osobnější dotaz. Poslední dobou mi často přicházejí myšlenky na mou babičku, kterou jsem nikdy nepoznala, zemřela rok před mým narozením. Teď ji ale cítím daleko víc než kdykoliv před tím. Je to tím, protože jsem starší?

Babička tam byla vždycky, už od tvého narození, ale teď ses jí jenom víc otevřela.

Tím jsme se dotkli tématu smrti, protože při spojení se svými předky je nutné ji plně akceptovat a ctít. Jak na ni nahlížejí vaši lidé?

Předně, slovo smrt vytvořil člověk. Život nikdy nezačal a nikdy neskončí, vždycky tady byl a je, nemá začátek a nemá konec. Ale věci, které nás obklopují, mají určitou omezenou životnost. A to samé se dá říct i o našem těle. Vzduch nevidíš a kolikrát si ani neuvědomuješ, že skrze něj vdechuješ život. Takže stejně tako, jako tu teď fyzicky nevidíš svou babičku (zvedá se ze židle), možná jí můžeš projít jako já (prochází se sem a tam).

Podobné je to s námi, my jsme také jako vzduchu nebo voda, ale hmotnější. A můžeme skrz všechno kolem procházet, stejně jako skrze naše předky, jenom to fyzicky nevidíme. Protože často věříme jenom v to, co je fyzicky hmatatelné. A proto se také cítíme slabí, když to začneme ztrácet, ať je to auto, ženu, kterou milujeme, peníze nebo brýle… Možná se kvůli tomu i hodně rozčílíme. Ale za deset let se už o to nestaráme.

A to samé je se životem. Jak se chováme a co cítíme, teď a tady. Samozřejmě, je důležitý každý pocit, který máme, a je naprosto v pořádku, když jsme naštvaní. Žádný z našich pocitů není nic špatného, jsme přeci lidé a jsme neustále v procesu, ve vývoji. A když se ohlédneme na náš minulý život, uvidíme, že v současném životě máme všechno, co jsme si přinesli, a podle toho reagujeme. Takže jeden z rituálů, jak ses ptala, je rituál, aby byl člověk vděčný za to, co má. Být vděčný svým chodidlům a nohám, že nás nesou tam, kam potřebujeme. Občas zapomínáme být vděční.

I svým předkům…

Ty také, když jsi zamilovaná a pozveš svého milovaného na večeři, uděláš něco speciálního. A to samé platí i o našich předcích: když se s nimi chceme spojit, chceme je pozvat k sobě, uděláme pro ně také něco výjimečného, co ale pochází z našeho srdce. Můžeme si také doma určit speciální místo, které bude patřit jenom jim nebo můžeme jít na hřbitov a nechat na jejich hrobě něco, co měli rádi.

Poznámka z natáčení:

Jednu důležitou myšlenku vyřknul Hivshu během večerního promítání na Kampě, tedy mimo náš rozhovor. Nešlo ale nezaznamenat ji a nepředat dál:

„Čas je vytvořený člověkem. Říká se „Čas běží“ a také spousta lidí nestále někam utíká s tím, že „Nemá čas…“ Jsou stresovaní časem, tolik ho sledují a soustředí se na něj, že nevnímají nic kolem sebe, ani svůj život. Co je pořád žene dopředu? Co je pro ně tak důležité, že kvůli tomu nežijí svůj život? Naši lidé říkají, že „Čas přijde“. Když budeme svůj život pořád plánovat, budeme ho plánovat, ale nebudeme ho žít.“

Za spolupráci při přípravě rozhovoru děkuji Míše Petersonové.

Autor: Rina Komorádová,
článek převzat z www: magazin.maitrea.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..