Poslouchal jsem šamanův zpěv (Oliver Shanti: Shaman) a vzpoměl si, konečně po těch staletích. Blížil se nový věk a naše duše si chtěly užít toho starého, naposledy slyšet moudrá slova, která už nikdy nikdo neuslyší. Chtěly si ta slova zapamatovat.

V Evropě začínalo 16.století, ale tam, kde jsem se narodil, byl jiný čas, byl to jiný svět. Okolo Veliké řeky, která se prý vlévala do Otce vod, byly roztroušeny malé vesničky zemědělců, kteří pěstovali kukuřici a tykve, chovali morčata a krocany, lovili ryby a občas bizony, sbírali ořechy a javorovou šťávu. Má matka byla naprosto kouzelná žena, která mě zahrnovala absolutní láskou a přitom měla neskonalou úctu před mou vlastní cestou. Od mého narození věděla, že jsem u ní jen na krátký čas, na návštěvě, že mám veliké poslání, a tak si užívala každičkou chvíli, kterou mohla být se mnou. Já to taky věděl, bezmezně jsem miloval svou matku a užíval si každičkou chvíli s ní, protože jsem věděl, že má cesta je dlouhá a daleká. Už od mého narození přicházeli zvěsti z dalekých krajin, že se na světě objevují divné věci, divné bytosti i divní lidé. Věděl jsem, že to je ta proměna světa, která přichází, že už brzo nebudou žádné vesničky kolem Veliké řeky, nebude nikoho, kdo by pěstoval tykve nebo choval morčata. Lidé se té proměny báli, ale já věděl, že to tak má být a byl naprosto klidný.

Když mě bylo asi šestnáct, zaslechl jsem volání svého srdce, má daleká cesta začala. Všichni moudří lidé věděli, že se s tím nedá nic dělat, že člověk, aby byl šťastný, musí to volání poslechnout a jít. Naposledy jsem objal svou matku, měla slzy v očích. „Najdi, co hledáš,“ řekla mi na rozloučenou a já věděl, že se s ní už nikdy neuvidím a měl v očích slzy taky. Neputoval jsem sám, jeli se mnou otec a bratr, ale já nevěděl kam jít, jen mě to táhlo do hor a do prérií, kde prý žijí mocní duchové. Chvíli jsme se toulali divočinou, ale pak jsem pochopil, že dál už musím sám. Rozloučil jsem se s otce i bratrem, kteří zamířili k domovu a zamířil za hlasem svého srdce. Scházel jsem do zalesněného údolí mezi vysokými horami, dole bylo modré jezero, nad hlavou jsem uslyšel křik orla. Věděl jsem, že jsem doma. V údolí nikdo trvale nebydlel, bylo totiž posvátné, nikdo tam nesměl zůstat příliš dlouho, rychle projít, nic nelovit, vyhýbat se kouzelným místům. Procházel jsem hlubokými lesy, brodil se studenými bytřinami, pozoroval zvěř.

A jednoho dne jsem na mítině narazil na divného člověka, poskakoval, křičel a bušil do ručního bubnu, když mě spatřil, strašně zařval a rozeběhl se na mě. Vzal jsem nohy na ramena a rychle se schoval. Pozoroval jsem ho několik dnů, často poskakoval kolem své chýše, sbíral po lese dříví nebo byliny, ale vždycky když mě spatřil strašně se rozzuřil a já utekl, ale vlastně jsem se ho vůbec nebál, přišel mě spíš směšný než zlý. Živil jsem se chytáním ryb, jednou jsem seděl na kameni, dost daleko od mužovy chyše a chytal ryby. Najednou stál vedle mě, strašně jsem se lekl, ale on se začal chechtat. „Nebojíš se duchů, že ti udělají něco šerednýho?“ spustil na mě, „Tady se málokdo odváží chytat ryby.“ „Já sám jsem duch, nebojím se těch ostatních.“ Už jsem stál na nohou a prohlížel si ho, to se rozchechtal ještě víc. „Kluku, proč jsi tady? Proč neutečeš, když tě odháním?“ „Líbí se mi tady, ty se mi líbíš, určitě jsi ten mocný duch, který žije v lese.“ „A co ode mě chceš?“ „Chci žít s tebou.“ Oči mu hrály radostí, vlastně vůbec nebyl strašný. Řekl mi, abych ho následoval, věděl jsem, že jsem složil přijímací zkoušku. Ten starý muž se jmenoval O-hali-mu (má včerejší transkripce, protože tehdy jsem psát nedovedl) a znamenalo to Muž, který je živým ohněm nebo Ten, který je spokojen v plameni nebo Ten, který hoří, česky je to naprosto nevyjádřitelné. Nikdy mi nevysvětloval nic z toho, co dělá, prostě to dělal a já jen postupně získával pochopení. Tak jako mě, strašil každého příchozího, byl to jeho uvítací rituál, nestál o ty, co utekli a byl velmi rád, že se objevil někdo, kdo neutekl, já. Nikdy jsme v té divočině neslyšeli o Tibetu, neznali jsme slovo mistr, ani žák, nevěděli jsme nic o bdělém vědomí přítomnosti, o změněných stavech vědomí, o telepatii, o léčení energií, neznali jsme tahle slova, jen jsme to prostě dělali. Vyprávěl mi dlouhé příběhy svého lidu, moudrost která přišla z hlubin času a krásně zpíval. „Vím, že jsi sem přišel proto, že časy se mění,“ řekl mi jednou, „máš slyšet má slova, dříve než budou zapomenuta, poslechnout si mé písně dříve, než je odnese vítr a najít moudrost, která je věčná.“ „O-hali-mu, vybral jsem si tě, protože v novém světě, který přichází, už nikdy tvé písně nezazní.“ „Nikdy neříkej nikdy, ty písně neskládám já, jsou tak hluboko, že nemohou být zapomenuty, tohle je naděje.“


Partner www stránek
BEWIT - 100% esenciální oleje

A tehdy jsem v srdci našel novou touhu, viděl jsem její tvář v paprscích zapadajícího slunce, cítil její doteky, slyšel její dech. „Běž, už na tebe čeká,“ řekl mi jednoho dne O-hali-mu a já šel. Po několika letech jsem vyšel z údolí a znovu hledal. Šel jsem podél řeky, stále dál a dál, projížděl jsem vesničkami nebo tábory a hledal tu dívku. Pak jsem zkusil jet podél jiné řeky, pak podle další. Navštěvoval jsem moudré muže a šamany, kouzelníky a náčelníky a poslouchal jejich příběhy a písně, v každé bylo nekonečně moudrosti a pravdy. Věděl jsem, že brzo se svět promění a tak si vychutnával každičký okamžik starého světa. Ne, nebylo mě líto, že tenhle svět zmizí, protože tak to má být. Na podzim jsem dojel do vzdáleného údolí, o kterém mi jednou O-hali-mu vyprávěl, žil tam jeho dávný přítel, u kterého bych prý mohl strávit zimu. Vjížděl jsem do toho údolí a věděl, že najdu, co hledám. Starý muž bydlel se svou rodinou na stráni nad řekou, manželku už neměl, ale žili s ním dva synové, jeden už měl svou manželku, a dcera. Poprvé jsem jí spatřil, když jsem se starým šamanem seděl v jeho chýši a vyprávěl mu o O-hali-mu, vešla a přinesla mám placky a kaši, měla na sobě vyšívané šaty z jelení kůže a dlouhé černé vlasy propletené koženým páskem. Když se naše pohledy setkali, čas se zastavil, starý šaman se začal usmívat. „To je má dcera, žije s námi, dokud nenajde, co hledá, ráda poslouchá písně, protože ví, že už dlouho znít nebudou.“

Večer, když jsme s šamanem a jeho syny vykouřili dýmku míru, jsem vyšel z chýše, slunce už zapadlo, ale obloha byla rudá, potřeboval jsem se projít, šel jsem nad tábor a stále výš až jsem došel ke skalce nad stromy a tam proti večernímu nebi jsem uviděle její siluetu. Přišel jsem až těsně k ní a díval se za zapadlým slunce. Začala smutně zpívat „jsme jako to zapadlé slunce, po kterém za chvíli nezůstane ani červánek…“ „ale pak vyjdou hvězdy,“ vstoupil jsem do její písně. Otočila se na mě a v očích měla slzy „..ale my už je neuvidíme.“ „Možná ano.“ V tu chvili jsem se nadosmrti zamiloval, našel jsem, co jsem hledal.

Byla z jiného světa, jako já a přišla svého otce utěšit ve chvíli, kdy svět se mění, kdy už za chvíli nic nebude tak, jak bývalo. Měla podobné vize jaké jsem míval já a tak věděla, že změna je blízko, moc blízko. Milovala tenhle svět, svého otce, každé jeho slovo a bylo jí strašně líto, že to zmizí, bolelo jí z toho srdce a nechápal, proč s tím její otec nic nechce udělat, proč jen tak trpně čeká na osud. On se jen usmíval a miloval jí: „až příjde ten, na kterého čekáš, už ničeho litovat nebudeš,“ říkal jí a hladil po vlasech.Čekala dlouho, ale věděla že On příjde. Když se ten cizinec objevil v otcově chýši, zachvěla se jí kolena, když mu pohlédla do očí, zachvěla se celá. Utekla na svou oblíbenou skálu a v záři zapadajícího slunce plakala a zpívala, když v tom za ní stál On. V tu ránu se zamilovala a věděla, že našla, co hledá.

Strávili jsme u jejího otce a bratrů ještě celou zimu, ale už druhý den ráno po mém příchodu bylo šamanovi jasné, že nastal čas loučení. Nebylo třeba nic říkat, nic vysvětlovat, on prostě Věděl. Zima byla dlouhá a krásná, množství sněhu a ledu, byla ráda, že se jaro opozdilo a užívala si každého dne, který zde strávila. Chodili jsme na dlouhé lovecké procházky po okolí, ukazovala mi svá oblíbená místa, vyprávěla mi, kde se co stalo, dělila se se mnou o vzpomínky. „Už se nebojím budoucnosti,“ řekla mi jednou, zase jsme stáli na její oblíbené skále, byl mrazivý slunečný den a celý kraj jiskřil čerstvě napadaným sněhem. „Brzy už nic nebude tak, jako dřív, toho se nebojíš?“ zeptal jsem se jí. „Už ne, protože tam budu s tebou.“

Ten den bylo nádherně, modrá obloha se klenula vysoko nad našimi hlavami a s teplým větrem od jihu přicházelo jaro, rozkvétaly květiny a byl slyšet křik orlů. Nádherný den na loučení na konci věků. Už jsme stáli s batohy na zádech a zbytek šamanovy rodiny s námi, všichni jsme se smáli, aby naše poslední vzpomínka byla radostná. A změna časů byla tak blízko. Včerejší noci nás šaman prohlásil za manžele, byl to poslední dar, který věnoval své dceři. Dnes jsme naposledy zamávali a vydali se do kopců, jeden z bratrů nás ještě doprovázel až na hřeben a pak dlouho stál na vysoké skále zatímco my scházeli do dalšího údolí. Zashlechli jsme jen jeho zvolání, které připomínalo křik orla, takhle se loučí ti, kteří se setkají až na věčnosti.

Začátkem léta jsme došli do údolí k O-hali-mu, byl jsem opět doma s tou, kterou miluji navěky. Užívali jsme si lásky a starcovi moudrosti a letních dnů. Teď jsem vedl výpravy já a ukazoval jí zase má oblíbená místa, vyprávěl jí své příběhy a zpíval písně. Vyprávěl jsem jí o místech, kde jsem se narodil, a která jsou tak daleko, vyprávěl jsem jí o jiných lidech a jejich velkých lodích, které jsem vídal ve snech, vyprávěl jsem jí o novém světě, který příjde. A milovali jsme se ve vysoké husté trávě nebo na písku u modrého jezera nebo na skále, když slunce zapadalo. A starý šaman zpíval své písně. Tehdy jsem se mnohokrát dostal do jiného stavu vědomí a viděl jiné světy. Zemi plnou světla ohňů, plnou hladkých skal, ve kterých bydleli lidé, plnou rychlých věcí větších než bizoni, kde lidé byli plní strachu, bylo tam plno ohňů, ale málo stromů, nedokázal jsem pojmenovat žádnou z těch věcí, které jsem viděl. A šaman se smál a říkal: „neboj, jednou to dokážeš,“ věděl mnohem mnohem víc než já.

Užívali jsme si ty chvíle, protože čas se naplnil, každý den, kdy jsme spolu byli nám byl tak vzácný, každý den jsem jí tisíckrát říkal „miluji tě“ a říkal jsem to i O-hali-mu a oba věděli, že je to ta nejhlubší pravda a říkali mi to samé. Ten čas na konci věčnosti trval asi tři roky, nejnádhernější roky posledního tisíciletí.

Byl konec léta a my se připravovali na zimu, Ona sbírala maliny kolem řeky a já chytal do vrší lososy. Najednou jsem si všiml něčeho podivného v proudu, vzal jsem kanoi a doplul tam, byla to mrtvola, celé tělo měla pokryté velkými červenými skvrnami. Věděl jsem, že je to smrt, která přichází, mnohokrát jsem to viděl ve snu. Když jsem dorazil ke břehu, bušilo mě srdce, byl jsem bledý jak stěna. „Změna časů je zde, viděl jsem sněné,“ řekl jsem jí. O-hali-mu seděl před chýší a kouřil, ráno říkal, že bude dělat nové sněžnice, ale ani se práce nedotkl a vychutnával si sluníčko. „O-hali-mu, je to zde,“ klekl jsem si mu k nohám a celý se chvěl. „Já vím, můj bratře,“ řekl a byl naprosto klidný, „zítra půjdu do vesnice a zjistím víc. Ty sněžnice už potřebovat nebudem.“

Ona ani já jsme prakticky nevěděli, co tou „změnou časů“ bude, bylo to jen nejasné tušení, intuice, vnitřní neklid. Věděli jsme ale, že nic z toho, co je teď, nebude, nebudou žádní šamani, žádné jejich písně, žádná jejich moudrost, proto jsme taky byli s posledním z nich, abychom si to užili, protože naše duše už nikdy nic takového nezažijí. Tu poslední noc O-hali-mu nádherně zpíval, udělali jsme oheň a jedli to nejlepší, co jsme měli. Já a ona jsme seděli u jeho nohou a naslouchali jeho hlasu a obklopovalo nás světlo ohně. „O-hali-mu, proč to všechno musí skončit?“ zeptala se ho ona, v jejím hlase nebyl ani náznak lítosti, jen nekonečná láska. „Všechno jednou skončí a staré končí proto, aby to udělalo místo novému.“ „Ale spousta krásných věcí zanikne, spousta písní bude zapomenuta a moudrost šamanů umře s nimi,“ najednou to bylo líto mě. O-hali-mu se usmíval: „tak to má být.“ „Už nikdy nikdo si nevzpomene na tenhle krásný večer, už nikdy nezazní tvé písně starý šamane,“ mluvil jsem a Ona mě držela za ruku, měla jí teplou a v očích slzy. „A proto vám je zazpívám ještě jednou.“ Nocí se nesl O-hali-mův hlas, cikády vrkali, tiché údery bubínku se mísily s praskáním ohně a šumem větví ve větru, v šamanově zpěvu byl Život, Dech, Svoboda, Soucit a Láska. Zpíval Pravdu, protože nemohl jinak. „Bojím se O-hali-mu, že na tento večer do rána zapomenu,“ řekl jsem se slzami v očích. „Až mě uslyších zpívat, zase si vzpomeneš.“

Ráno jsme se brzo probudili a O-hali-mu se vydal na cestu, do vesnice to bylo dva dny cesty tam a dva zpátky, čekali jsme ho do týdne. Po deseti dnech, když se nevracel, jsme se vypravili za ním. Našli jsme ho za potokem, který už nebyl schopen překročit, z posledních sil na nás křičel, ať odejdeme nebo umřeme taky, ale my ho neposlouchali. Byl v horečkách, celé tělo pokryté strašlivými červenými boláky. Donesli jsme ho do chaty, kde jsme ho ošetřovali, boláky praskali a vytékal z nich odporný hnis. Věděl jsem, že tohle je Ta Smrt, smrt O-hali-mu, mé lásky i moje, už nebylo úniku. O-hali-mu do rána zemřel, už když jsme ho pohřbívali v lese, který tak miloval, jsem cítil zimnici, do rána jsem se zpotil a vyskočily mě první boláky, mé lásce taky. Další den jsme prožili v mrákotách, leželi jsme spolu zachumláni v kožešinách a věděli, že nadešel konec. „Slyšíš, má lásko, O-hali-mu stále zpívá,“ zašeptala mi do ucha a já naposledy zavřel oči….

Uslyšel jsem znova šamanův hlas a vzpoměl si, nesl se z reproduktoru mého počítače a poslala mi ho Ona, vzpoměl jsem si po všech těch staletích, O-hali-mu měl pravdu, jsou věci, které nebudou nikdy zapomenuty, jsou písně, které se budou zpívat stále, protože láska je věčná.

Tenhle příběh mi vyskočil do hlavy, když jsem čekal na autobus, brečel jsem a měl radost, že jsem si vzpoměl na ten zpěv na naší lásku, na staré časy, které se změnily.

PS: mezi roky 1520-30 zdecimovala povodí Mississippi obrovská epidemie pravých neštovic, místy byla úmrtnost stoprocentní, protože indiáni neměly vůbec žádné protilátky. Lidi v hrůze prchali z nemocných vesnic a roznášeli nákazu dál a dál. Přežil jen málokdo, izolovaní prerijní indiáni, občas nějaká skupinka, z nakažených lidí jen náhodné případy. Když o dvacet let později do těchto míst dorazili první evropané z kdysi kvetoucí civilizace nezůstalo naprosto nic, to, že tam nějaká civilizace vůbec byla, jsme zjistili až na konci 20.století, a její duchovní odkaz byl zapomenut naprosto. Až jednou…šaman začal zpívat.

Převzato z: Cesty duší 2008

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..