Ir Mark Boyle se snaží žít bez jakéhokoli příjmu, bankovního konta a útrat. Jak k takovému způsobu života dospěl?

Kdyby mi někdo před sedmi lety, kdy jsem končil studium ekonomie, řekl, že jednou budu fungovat bez peněz, asi bych se zadusil jídlem z mikrovlnky. Měl jsem tehdy v plánu najít si dobré místo, vydělávat co nejvíc peněz a kupovat si věci, které by společnosti říkaly, jak jsem úspěšný.

Nějakou dobu jsem tak fungoval – měl jsem skvělé místo v čele velké firmy produkující organické potraviny; měl jsem vlastní jachtu v přístavu.

Kdybych si tehdy nekoupil video s názvem Gándhí, žil bych tak dodnes. Místo toho jsem za posledních patnáct měsíců nic nedostal ani neutratil.

Nějakou dobu jsem tak fungoval – měl jsem skvělé místo v čele velké firmy produkující organické potraviny; měl jsem vlastní jachtu v přístavu. Kdybych si tehdy nekoupil video s názvem Gándhí, žil bych tak dodnes. Místo toho jsem za posledních patnáct měsíců nic nedostal ani neutratil.

Ten večer jsem si ale něco uvědomil. Ty věci nejsou tak vzájemně nesouvisející, jak jsem si do té doby myslel – mají společnou příčinu. Podle mě to, že už dnes nevidíme přímé dopady našich nákupů na lidi, životní prostředí a zvířata, je tím faktorem, který tyto problémy spojuje.

Separace konzumenta a toho, co se konzumuje, je dnes tak obrovská, že si vůbec neuvědomujeme, jakou míru destrukce a utrpení přináší to, co nakupujeme.

Jen velmi málo lidí chce ostatním působit utrpení; většina z nás ovšem netuší, že tak činíme. Prostředkem, který umožnil tuto separaci, jsou peníze, zejména ve své globalizované podobě.

Zamyslete se například nad tímto: kdybychom si pěstovali vlastní potraviny, nevyhodili bychom jich třetinu do popelnice, což dnes děláme.

Kdybychom si sami vyráběli stoly a židle, nevyhodili bychom je během malování.

Kdybychom si museli čistit pitnou vodu, neznečišťovali bychom ji.

Takže abych byl změnou, kterou chci vidět ve světě, musel jsem se vzdát peněz. Rozhodl jsem se, že to vyzkouším jeden rok. Sepsal jsem si seznam toho, co potřebuji k přežití. Existují čtyři základní způsoby, jak získat potraviny zdarma: lovit je nebo sbírat v přírodě, vypěstovat si je, získat směnným obchodem nebo použít vyhozené potraviny.

Během prvního dne jsem nakrmil 150 lidí jídlem o třech chodech, vyrobeným z vyhozených potravin. Většinou jsem se ale živil tím, co jsem si vypěstoval, a vyhozené jídlo činilo jen zhruba pět procent toho, co jsem zkonzumoval. Vařil jsem venku – ať už pršelo nebo svítilo slunce – na raketových kamnech.

Dalším úkolem byl přístřešek. Pořídil jsem si karavan na síti Freecycle, zaparkoval jej na organické farmě, kde jsem dobrovolně pracoval, a odstranil z něj elektrický rozvod. Chtěl jsem používat dřevo nasbírané v lese, abych si zatopil ve svém skromném příbytku v kamnech na dřevo, vyrobených ze staré nádoby na plyn. Používal jsem kompostovací záchod, ve kterém jsem si vyráběl hnojivo pro zeleninu.

Koupal jsem se v řece a místo zubní pasty jsem používal kost ze sépie se semínky fenyklu. Místo toaletního papíru jsem používal papír novinový (jednou jsem si utřel zadek článkem o sobě); nebyl dvojitý, ale brzy jsem si na to zvykl. Pohyboval jsem se na kole a 55 kilometrová cesta do města znamenala dvojnásobnou námahu, než jakou jsem běžně vynaložil v posilovně. Svítil jsem si svícemi z včelího vosku.

Mnoho lidí mě označilo za odpůrce kapitalismu. Ačkoli jsem přesvědčen, že kapitalismus je z principu chybný, neboť vyžaduje nekonečný růst na omezené planetě, nejsem proti ničemu. Jsem pro přírodu, pro komunitu, pro štěstí. Jenže toho se mi běžně nedostává – kdyby všechen ten konzum a ničení životního prostředí přinášely štěstí, mělo by to nějaký smysl. Bohužel veškeré ukazatele neštěstí – deprese, kriminalita, duševní choroby, obezita, sebevraždy a podobně – jsou na vzestupu. Zdá se, že víc peněz neznamená víc štěstí.

Pro mě byl poslední rok tím nejšťastnějším v mém životě. Mám víc přátel ve své komunitě než kdykoli předtím, po celou dobu jsem zdravý a nikdy jsem se necítil tak ve formě. Zjistil jsem, že skutečné bezpečí pramení z přátelství, nikoli z peněz. Že západní chudoba je vesměs duchovní. A že nezávislost je ve skutečnosti vzájemnou závislostí.

Mohli bychom takovým způsobem žít v budoucnu všichni? Ne, znamenalo by to katastrofu, jsme příliš závislí na penězích a levné energii a vybudovali jsme globální infrastrukturu založenou na nadbytku obojího. Kdybychom však svěřili pravomoci lokálním komunitám, jež by neměly víc než 150 členů, tak proč ne? Zhruba 90 procent času, během kterého existujeme na této planetě, jsme žili bez peněz a chovali se mnohem víc ekologicky. Dnes jsme jediným živým druhem, který je používá, neboť jsme druhem, který je nejméně v kontaktu s přírodou.

Lidé se mě často ptají, co zmizelo z mého života. Stres. Dopravní zácpy. Bankovní výpisy. Účty za elektřinu, vodu a plyn. No a nějaké to pivo s kamarády.


Sponzor www stránek

Překlad: Tomáš Piňos,
Zdroj: worldobserveronline.com

2 Komentáře

Muž, který žije bez peněz

  1. O naší civilizaci“
    „Život v Evropě je jako tornád. Velké davy lidí, které mně denně oblopují a kterým nemohu utéci. Hluk z ulice či ze staveniště, které je přímo pod mojím oknem. Hádky s rodinou kvůli penězům, nevěře, bezcitnosti. Hádky se sousedy – kvůli maličkostem. Pořád není čas, předevčím ho není nikdy dost.
    Lidé v našem západním světě žijí v podstatě jen pro sebe, pro svoje vlastní blaho, kterého stejně nemohou dosáhnout. Ráno jdu do práce, večer se unavená vracím domů. Na konci měsíce sečtu všechny účty a to málo, co zbude, vložím na spořitelní účet. Z uspořených peněz si pak dopřeji nějakou dovlenou, abych nabrala nové síly na horečný shon každodenního života, atak pořád dokola…
    Honíme se za luxusem, abychom vybočili z jednotvárnosti. Vrháme se do dluhů, abychom si koupili větší auto či nové značkové oblečení, které jsme viděli v časopisech či výlohách luxusních obchodů. Pak možná máme nové auto, možná i nějaké peníze na kontě, ale přesto v nás zůstává jakási spokojenost, a my začínáme od začátku. Je to začarovaný kruh…
    Nechci naší „společnost blahobytu“ úplně zatracovat, ale mám podivný pocit, že se mnou tu není něco v pořádku, že tu něco chybí. A když se rozhlédnu po svojim okolí, vidím, že ostatní na tom nejsou o moc lépe.
    Toužím po svojim pralese, po tichu i klidu. Toužím potom běhat bosky, nemuset si pamatovat každé termíny, na které se musím včas dostavit.“

    …úryvek z knihy Díte džungle od Sabine Kügler

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..