Jaroslav Šíma a Vladimír Kavka, dva čeští experti na údržbu krajiny, jezdí po republice s kontroverzní přednáškou, která zpochybňuje teorii o zásadním vlivu průmyslových emisí na takzvané globální oteplování. Jsou totiž přesvědčeni o tom, že hlavní příčinou klimatické změny, včetně současné vlny veder ve střední Evropě, nejsou emise skleníkových plynů, ale celosvětový úbytek vegetace. Pokud je jejich hypotéza pravdivá, znamenala by zásadní obrat v pohledu na možnosti boje proti klimatickým změnám. V rozhovoru s INFO.CZ vysvětlují, co je k těmto úvahám vedlo.
Teorie o vlivu člověka a jím produkovaných emisí skleníkových plynů na klima má dnes tak širokou vědeckou podporu, že její popírání snad lze srovnat jen s popíráním Darwinovy evoluční teorie. Jaké máte důkazy o tom, že se tolik vědců najednou mýlí?
Základem naší hypotézy jsou poměrně jednoduché úvahy vycházející z naší dlouholeté praxe při práci s půdou a vegetací, z pozorování přírody i vyvracení některých mýtů, které jsou spojené s takzvaným globálním oteplováním. Při svých přednáškách se snažíme posluchačům předkládat k posouzení úplně jednoduchá pravidla, která prostě nelze popřít, a přesto je dnes mnozí lidé včetně vědců téměř vůbec neberou v úvahu.
Jaké například?
Jedno z těch základních pravidel zní, že zelené rostliny rostou na zeměkouli všude tam, kde to jde. Kdyby tomu lidé nebránili, zeleň by za velmi krátkou dobu pohltila i velkoměsta, vyrazila by v mezerách z dlažby, pokryla domy.
Dobře. To se zpochybnit opravu nedá. Ale co z toho vyplývá?
Pokud přijmeme myšlenku, že příroda je všemocná a v rámci zachování svého vlastního statusu vždycky ví, co dělá, pak je otázkou, proč prostřednictvím fotosyntézy vkládá tolik energie do takzvaného ozelenění planety, do toho, aby na každém místě, kde to jen trochu jde, vyrostla nějaká rostlina. Jen my jí v tom bráníme.
To je prostě fotosyntéza, tedy přeměna sluneční energie na energii chemických vazeb. Základní princip života na zeměkouli…
Ano, tím jsou zásobeny všechny biologické procesy energií. Ale zároveň to svědčí i o něčem jiném. Kdyby nyní ze zeměkoule úplně zmizeli se svými zemědělskými pozemky, městy a zastavěnými plochami všichni lidé, co by se stalo? Planeta by se najednou mnohem více zazelenala. Jako by nám tedy příroda říkala: kdybyste se mi do toho nepletli, to nejlepší, co bych udělala pro udržení stability klimatu a života na zeměkouli, by bylo její maximální možné pokrytí zelení. Neříká nám vlastně příroda něco, čeho bychom se měli držet?
Jak to souvisí s globálním oteplováním a klimatickými změnami?
Opět jednoduchá úvaha. Zkuste si v parném létě stoupnout pod slunečník nebo pod vzrostlý kaštan či dub. Už jen pocitově zjistíte, jaký je v tom propastný rozdíl, mnohem lépe se budete cítit pod stromem. Rostliny spotřebovávají CO2 a produkují kyslík a naopak, zároveň jsou ale i jakousi klimatizací zeměkoule, jejímž cílem je udržet planetu v optimálním tepelném režimu. Pracují s vodou, kterou jim dodává především půda, jako s klimatizačním médiem, a účinně tak regulují teplotu svého okolí a tím i celé planety. Také o tom není pochyb. Každý si to může vyzkoušet.
Opět ale musím argumentovat tím, že se nejedná o žádný nový objev. Už dnes se vedení některých měst snaží ochlazovat prostředí pokrýváním střech a fasád domů zelení nebo nesečením trávy v parcích…
Ano, to je pravda. Ovšem lidé stále považují zeleň ve městech jen za něco, co nám může pomoci chránit se před rostoucími teplotami, nikoliv za něco, co tu může přímo ovlivňovat globální klimatické změny. V tom je jádro pudla a základ našich přednášek. Naše hypotéza vychází z představy, že zásadní příčinou takzvaného globálního oteplování nejsou lidmi produkované emise skleníkových plynů, ale právě celosvětový úbytek zeleně a tedy masivní ztráta jejího klimatizačního efektu. Podle údajů Organizace pro výživu a zemědělství OSN (FAO) došlo jen za posledních 20 let k redukci či likvidaci asi 350 milionů ha zelených ploch, což je pro srovnání plocha desetkrát větší než Německo nebo 44násobek rozlohy České republiky.
Desetitisíce erudovaných vědců, včetně nositelů Nobelovy ceny, kteří dávají globální oteplování do souvislosti se zvýšenou produkcí emisí, se tedy podle vás mýlí?
Nevím. Každopádně všechno jsou to pouze teorie, hypotézy, založené na faktech s možným různým výkladem, nikoliv na jasných důkazech. Co se týče skleníkového efektu, vůbec nejvíc se na něm ze 70 až 75 % podílí vodní pára. A o tu se prakticky nikdo nezajímá, i když právě ona může výrazně měnit fyzikální vlastnosti atmosféry. Zásadní význam naopak přisuzujeme CO2, tedy plynu, který se na skleníkovém efektu podílí z 20 až 25 %, ale jeho celkový podíl v atmosféře se za posledních 100 let zvýšil z 0,03 % na 0,043 %. Je to opravdu tak zásadní nárůst, aby kysličník uhličitý sám o sobě tak razantním způsobem zvýšil skleníkový efekt a způsobil globální oteplování? Možná ano. Ovšem lze o tom také s úspěchem pochybovat.
V čem by měla být vaše hypotéza o vlivu zeleně na klima věrohodnější?
Alespoň v tom, že vychází z logických předpokladů. Na tom, že zeleň takzvaně klimatizuje zeměkouli, se asi shodneme všichni. A pokud se shodneme i na tom, že zeleně ubývá, pak musíme logicky dojít k závěru, že právě kvůli tomu se může globálně zvyšovat i průměrná teplota.
Jedna izraelská studie z roku 2017 (The biomass distribution on Earth, Yinon M. Bar-On, Rob Phillips, and Ron Milo) dospěla k závěru, že za dobu existence lidstva, tedy za posledních 10 000 let, se množství zelené hmoty na zeměkouli snížilo na polovinu. Z toho ale z větší části právě v posledních sto až sto padesáti letech. Trend odlesňování, záborů půdy a jejího zornění je nezpochybnitelný, jen nejsme dostatečně informováni, o jak obrovské plochy se celkově jedná.
Může podle vás úbytek vegetace mít vliv i na skleníkový efekt?
Ano. Tepelný režim krajiny se posouvá do vyšších hodnot, což má za důsledek i vyšší podíl vody ve formě vodní páry, která je hlavním skleníkovým plynem. Podle údajů Českého hydrometeorologického ústavu je průměrný roční úhrn srážek za posledních 10 let 99,1 % ve srovnání s 50letým průměrem. Kde je ale ta voda, když tu máme alarmující sucho a prší v podstatě pořád stejně? Podle nás ve vzduchu, většina se jí díky vyšším teplotám prostě vypaří. Pokud chceme vodu v krajině udržet, musí být obsažená v rostlinách a v půdě. Jinak buď rychle odteče, nebo se vypaří.
Jaké zeleně ubývá nejvíc?
Kromě kácení lesů a pralesů a rostoucí urbanizace přispělo k úbytku vegetace zejména zemědělství. A to zcela zásadně. Právě dnešní způsob zemědělského hospodaření a využívání krajiny je hlavním viníkem úbytku zeleně, a tedy i jím vyvolaných klimatických změn.
V čem zemědělství ovlivňuje klima?
Opět stačí jednoduchý pokus. Vezměte si teploměr a v parném letním dni si zajděte na pole, z něhož byla právě sklizena řepka, pšenice či jiná plodina. Na povrchu půdy naměříte teplotu přes padesát stupňů Celsia nad nulou! Tak obrovské množství tepla to pole, zbavené jakékoli aktivní zelené hmoty nad povrchem, vyzařuje. A to do obrovské výšky a po poměrně dlouhou dobu, takže tahle výkonná tepelná výrobna zcela nepochybně ovlivňuje srážky i vzdušné proudy, a dokáže tak rozkolísat klima.
Jakým způsobem?
Vyjadřuje to další naše jednoduché heslo z přednášky, tedy že nad suchým polem neprší. Pokud při sklizni najednou zbavíte pole veškerých rostlin, zůstane prakticky vysušená poušť, která má jedinou funkci, a to absorbovat a následně vyzařovat obrovské množství tepla (až 100 wattů na metr čtvereční) do ovzduší. Spočítali jsme, že už 2000 hektarů takových polí má tepelný výkon, srovnatelný s výkonem jaderné elektrárny Temelín. A teď si spočítejte, kolik takových Temelínů dnes takzvaně topí v Česku a kolik na celém světě. Horký vzduch z půdy vysaje veškerou dostupnou vodu, což má mimo jiné zničující efekt i na společenstva půdních organismů. Jsou to obrovské plochy, které – alespoň podle našeho názoru – mohou zásadně ovlivnit klima na zeměkouli. Zvyšující se teploty navíc vyvolávají efekt „teplé sodovky“, projevující se uvolňováním CO2 coby skleníkového plynu z oceánů.
Podíl zemědělských pozemků se třeba v Česku za sto let příliš nezměnil. Co je tedy jinak, že jsou z polí najednou zářiče?
Globálně výměra orné půdy roste a mění se i způsob hospodaření a struktura krajiny. U nás můžeme pozorovat negativní trend v podobě obrovských půdních bloků, velké redukce osevních postupů, degradace půd i likvidace rozptýlené krajinné zeleně. Celá krajina je přetopená a nedokáže se sama chladit, chybí jí aktivní zeleň i voda. Je to strašidelný začarovaný kruh.
Dobře, ale jak konkrétně by tedy měli zemědělci hospodařit, aby jejich pole nebylo takzvaně přetopené?
Ještě před padesáti, šedesáti lety byla krajina z hlediska struktury mnohem pestřejší, prakticky neexistovalo holé, nahé pole. Vždycky na něm zůstalo něco zeleného, nějaká organická hmota. Jednak to bylo tím, že sedláci neměli prostředky na likvidaci plevele jako dnes, jednak pod pšenicí, žitem nebo jinou obilninou v minulosti zhusta rostl jetel nebo vojtěška. Když přišla sklizeň a obilí se odvezlo, pole často zůstalo zelené. Současně byla skladba krajiny daleko pestřejší, paleta pěstovaných plodin byla širší, krajina byla sklízena mozaikovitě a průběžně, navíc šetrnějšími technologiemi. Sjednocení dozrávání pomocí pesticidů neexistovalo, byly velké krajové rozdíly v pěstovaných odrůdách, a celkově byla půda lépe využívána.
Čili z celkového pohledu byla pole prostě zelenější než dnes?
Ano. Dlouhodobý vegetační kryt měl z pohledu ochrany klimatu hned několik výhod. Rostliny dodávají do půdy primární organickou hmotu, která je mimo jiné důležitá i pro schopnost půdy hospodařit s vodou. Jsou schopné mimo jiné do organické hmoty zapracovávat CO2 – ten se zčásti následně ve formě humusových látek ukládá v půdě. Zároveň, jak už ale bylo řečeno, jsou přírodní klimatizací, ochlazují okolní prostředí. Teplota nad povrchem zeleného pole je i v horkých dnech nižší než na holém poli.
Jaké je podle vás tedy řešení? Nařídili byste zemědělcům, že musejí na polích pod řepkou či pšenicí pěstovat ještě jetel?
Nic se nemusí nařizovat, stačilo by motivovat. Když vidím, na co jdou někdy peníze určené na takzvanou údržbu krajiny, určitě bychom v mnoha případech našli jejich smysluplnější využití. Už jen kvůli zadržování vody. Otázkou zůstává, zda by nebylo lepší dotovat zemědělcům třeba výsev jetele namísto stavby přehrad, které stejně nezadrží tolik vody, jako kvalitní humózní půda. Navíc vodu z přehradních nádrží lze zpět do okolní krajiny – tedy tam, kde je jí nejvíce potřeba – navrátit jen ve velmi omezeném množství.
A další opatření?
Čím více zeleně v krajině i ve městech, tím lépe. Žádné pole by nemělo zůstat holé, vždycky by na něm ve vegetačním období měla růst nějaká vegetace. V současné době z nich ve snaze sklidit co nejvíce plodin s co nejmenšími náklady děláme po část roku pouště. To je ale dáno i naším pasivním přístupem k problematice krajiny. V zemědělství pracuje díky jeho industrializaci čím dál méně lidí, a městské obyvatelstvo a většinou ani vlastníci půdy nemají ke krajině a půdě vztah. Vedle trvalého, respektive co nejdelšího ozelenění orné půdy ve vegetačním období, bychom měli určitě podporovat i zachování lesů a pralesů, dále takzvané roztroušené zeleně, meze a podobně. Jinak nám zřejmě opravdu hrozí klimatická katastrofa.
Vědci hovoří nejen o globálním oteplování, ale i o rozkolísanosti klimatu. Také tyto výkyvy jsou podle vás způsobené úbytkem vegetace?
Když se třeba podíváte na klimatické procesy nad tropickými pralesy v Jižní Americe, na rozdíl od jiných oblastí světa se zdá, že tam je klima stále poměrně stabilní, rozsáhlé plochy vegetace jsou schopné celý systém alespoň v té dané oblasti stabilizovat. Na jiných místech planety, kde by zeleň přirozeně rostla, ale vlivem člověka neroste, však tento stabilizační prvek v podobě množství zelené biomasy chybí. A to se mimo jiné projevuje v Česku i v globálním měřítku prudkými excesy počasí. Stávající množství zeleně a její výkonnost už podle nás kleslo na takovou úroveň, že v globálním měřítku to na stabilizování klimatu nestačí.
Pokud by, čistě hypoteticky, byla vaše teorie o zásadním vlivu zeleně na stabilitu klimatu vědci i politiky přijata. Co by to podle vás mělo znamenat?
Pokud věříme přírodním procesům a jejich smyslu, pak musíme přijmout přesvědčení, že rostlin není nikdy dost. Možným klíčem k řešení klimatických změn je dostatek vegetace, to znamená klimaticky aktivní zelené biomasy. Pevnina je dnes přirozeně zhruba z jedné třetiny pokryta oblastmi, kde prakticky nic neroste, tedy třeba pouštěmi, ledovci či velehorami, třetinu tvoří přírodní zelené oblasti jako lesy nebo tropické pralesy, a třetina je využívána k zemědělské produkci. Podíl zemědělské půdy ale rok od roku roste a stejně tak se zvyšuje její intenzivní zemědělské využívání. Právě v zemědělské krajině tedy musíme hlavně hledat možnosti udržení a rozšíření vegetace jako významného klimatizačního prvku.
Upřímně. Opravdu si myslíte, že by vaše hypotéza mohla být celosvětově přijata a nahradila tak teorii o vlivu emisí na klima?
Na snaze snížit množství emisí skleníkových plynů není nic špatného. A to ani za předpokladu, že by emise nebyly tím zásadním faktorem při globálním oteplování. Čím méně emisí, tím lepší životní prostředí pro lidi, zvířata i rostliny, minimálně v průmyslových oblastech. Pokud by se ale potvrdila hypotéza o zásadním vlivu vegetace na stabilitu klimatu, mělo by to jednu důležitou výhodu. Emise nejdou snížit ze dne na den a otázkou zůstává, zda půjdou někdy snížit vůbec. Ozelenění planety je ale zcela v našich rukách. Jeden rok rostliny vysejeme, druhý rok vyrostou. Čili s úbytkem vegetace lze – na rozdíl od emisí – bojovat velice rychle, účinně a také relativně levně. A příroda nám v tom bude navíc plně nápomocná.
Na vaší přednášce dáváte posluchačům také otázku, na jak velkou plochu zeměkoule by se vešlo celé lidstvo, pokud by všichni lidé stáli vedle sebe. Už to někdo uhádl?
Zatím ne. Někdo říká, že třeba na plochu Francie, jiný Evropy, další České republiky. Ani jedna odpověď není správná. Kdybychom vyšli z předpokladu, že se na jeden metr čtvereční vejde ve stoje zhruba 5 lidí, pak lze jednoduchým propočtem snadno zjistit, že všech současných 7,5 miliardy obyvatel planety by se vešlo do čtverce se stranou o délce zhruba 40 kilometrů. Tedy jinými slovy: všichni lidé na planetě, včetně Číňanů, Indů či Američanů, by se vešli zhruba na plochu okresu České Budějovice. Stačí si vzít kalkulačku.
Co z toho na přednáškách vyvozujete?
Třeba to, že různé předpovědi o tragickém přelidnění planety jsou z tohoto pohledu asi zbytečně katastrofické. Stále zbývá na Zemi dostatek prostoru, abychom jako lidé mohli na naší planetě důstojně žít a ona nás přitom všechny uživila. Člověk má na jednu stranu obrovské technologické možnosti, jak planetu ničit, na druhou stranu ale také o ni pečovat. Jen bychom se možná měli místo neustálého hledání čísel a důkazů o příčinách globálních klimatických změn více dívat kolem sebe.
Myslíte vycházet z chování přírody?
Ano. A taky se řídit intuicí a poznatky o tom, že když v přírodě něco funguje, tak to není třeba měnit. A to je podle našeho názoru i příklad vlivu vegetace na klima. Všichni ve svém bezprostředním okolí vidíme, že zeleň je pro stabilitu klimatu velmi důležitá, ovšem z nějakých důvodů se tímto poznatkem neřídíme. Asi proto, že je to na rozdíl od různých vědeckých teorií příliš jednoduchá představa.
Jaroslav Šíma (59)Celý svůj profesní život se angažuje v oblasti ochrany přírody a krajiny, zahradních a krajinářských úprav. Vystudoval Zahradnickou fakultu MZLU Brno v Lednici na Moravě, VOŠ zahradnickou v Mělníce a Zemědělskou fakultu JČU v Českých Budějovicích. Je držitelem Osvědčení o zvláštní odborné způsobilosti v oblasti ochrana přírody a krajiny. Jako iniciátor a zakládající člen stál v roce 1994 při vzniku Stanice Pomoc přírodě, dnešního Přírodovědného muzea Semenec v Týně nad Vltavou. Od roku 1997 se věnuje zahradnickým realizacím, údržbě zeleně, ošetření vzrostlých stromů a projektování sadových úprav, od roku 2009 jako autorizovaný krajinářský architekt ČKA.
Partner www stránek
Vladimír Kavka (54)Od roku 1991 podniká v zahradnictví a oblastech týkajících se ekologie a poskytování služeb pro zemědělství a zahradnictví. Je odborným konzultantem a spoluautorem stovek odborných studií a územních plánů v oblasti krajinného prostředí. Zabýval se také vlivem emisí na lesní porosty České republiky, onemocněním hrázových porostů dubů nebo biologickou rekultivací skládek. Společně s Jaroslavem Šímou pořádají přednášky s názvem Krajina nás spojuje, v němž posluchačům, včetně univerzitních studentů, předkládají některé základní principy fungování přírody, ekologických vztahů a jejich význam pro hospodaření v krajině. Součástí přednášek je i formulace hypotézy o tom, že hlavní příčinou současných klimatických změn nejsou emise skleníkových plynů, ale celosvětový úbytek vegetace. Projekt podpořilo ministerstvo životního prostředí s tím, že nemusí vyjadřovat jeho stanovisko.
Článek převzat z www: www.info.cz
