Zpověď české dívky: Žiju v džungli!

Šamani, piraně, domorodé svatební rituály. Přestože Zuzaně drze vyloupil v Peru bungalov papoušek, džungli už neopustí. Život v Peru je totiž výjimečný a domorodci velmi pohostinní. Jen těch nebezpečných šelem je dost.

„Byla jsem v posledním ročníku Přírodovědecké fakulty UK, když moje spolužačka odjela do peruánské džungle.Když mi po návratu ukázala ze své cesty fotky, bylo rozhodnuto: musím se tam vydat taky!“ líčí Zuzana, proč se přihlásila do dobrovolnického programu pro biology a v červnu 2008 zamířila do rezervace Tambopata.

„Ekoturistické středisko Explorer’s Inn založil v sedmdesátých letech německý dobrodruh Max Gunther. Pozval do džungle vědce z různých oborů a za čtyři roky byla v těch místech vyhlášena národní rezervace.

Od té doby se zde střídají vědci se svými projekty a zároveň sem jezdí turisté. Kromě práce na vlastním projektu jsem se účastnila i dalších výzkumů vědců z celého světa. Každý den jsme na jezeře mapovali aktivitu ohrožených vyder obrovských. Hrají si spolu, potápějí se, nadhazují ryby – hotové divadlo. Sledovali jsme a sčítali také stovky papoušků.

Kolem páté ráno přilétali na nedaleké solisko zobat jíl, který potřebují jako zdroj minerálů. Na jedno vzdálenější solisko se dokonce slétali až metroví papoušci! Do džungle jsme také vraceli zvířata zabavená na černém trhu. Jeden papoušek měl nejspíš majitelku, která ho týrala, protože po návratu do divočiny byl agresivní k ženám.

Létal nám nad hlavou, aby nás vystrašil, a dokonce se nám vloupal do bungalovu a rozkloval pantofle. V rámci dalších výzkumů jsem zaznamenávala, jak stromům rostou kořeny, nebo jsme udržovali stezky v džungli a prováděli turisty. Také jsme pozorovali opice. Stalo se nám třeba, že jsme se znelíbili malpám a ty se rozčílily natolik, že na nás začaly čurat!

Pětkrát měsíčně jsme mapovali kajmany na jezeře a popisovali jejich chování. K jezeru vede pětikilometrová cesta džunglí, takže jsme tam někdy zůstali nocovat. Jednou jsem šla k jezeru s kamarády, kteří se tam rozhodli přespat, já však potřebovala druhý den do města, a tak jsem se rozhodla vrátit sama. Potmě a džunglí!

Musela jsem se brodit bahnem a vlastně ani nevím proč, ale měla jsem velký strach z pumy. V jedné knize jsem se dočetla, že puma ráda sleduje člověka, protože ji zajímá a je zvědavá. Trasu jsem doslova proběhla za čtyřicet minut, zatímco jindy jsem ji šla přes hodinu, na pumu jsem ale naštěstí nenarazila. Místní lidé večer vůbec nevycházejí ven.

Ne kvůli zvěři, ale aby nepotkali bytosti chullachaqui nebo tunchi, jichž se bojí. Pořád jsem o nich poslouchala různé historky, až jsem z nich večer začala mít strach taky. Dokonce i náš manažer nám líčil, že už přízrak viděl! Zvuky džungle jsou naprosto odlišné ve dne a v noci, protože po setmění se probouzejí noční zvířata.

Turistům jsme nabízeli noční vycházky, aby tuto atmosféru zažili. Hodně strašidelné zvuky vydává pták lelkoun. Když ho slyšíte poprvé, pořádně vás vyděsí. Většinou jsme turistům během procházky na chvíli zhasli baterky – kolem jen absolutní tma a děsivé zvuky. Stačilo pár chvil a začali se dožadovat, jestli bychom mohli zase rozsvítit.“

Plavu mezi piraněmi

„Ve středisku není elektřina, a tak jsme chodili brzy spát a já vstávala kolem páté. Džungle se budí brzy a zvířata řvou jedno přes druhé, nejvíc vřešťan! Turisté, které jsem provázela, přijížděli většinou na tři dny, ale stávalo se, že do střediska zamířili i na líbánky.

Džungle fascinovala i návštěvníky, kteří se jinak báli hadů a pavouků – zbytečně, protože lidem nejsou nebezpeční stejně jako piraně, které žijí ve zdejších jezerech. Pokud vám neteče krev, neublíží vám, takže jsme se mezi nimi i koupali. V džungli potřebujete hlavně repelent, dlouhé rukávy a nohavice a vysoké boty.

Pozor si musíte dávat hlavně na komáry, kteří vás snadno nakazí různými chorobami, a pak mi vadili pěticentimetroví mravenci, kteří umějí štípnout tak, že brečíte bolestí a dostaví se horečky. Jiný druh mravence se do vás zase zakousne tak silně, že jeho kusadla musíte vyškrábnout nožem.

Jako ovád zase vypadá hmyz, jehož larvy na člověka nejčastěji přenesou komáři – při sání larvy proniknou do kůže, tam se vyvíjejí a musíte počkat dva týdny, než se zvětší a dostanou pod povrch kůže.

Pak se zabijí alkoholem nebo nikotinem a obsah se normálně vymáčkne. V rezervaci jednou působil biolog, který si chtěl na vlastní kůži zkusit celý cyklus. Záměrně se infikoval a pak už jen čekal, až mu z čela vylétne moucha!“

Reklama na šamany

„Turisté si v džungli objednávají i takzvaný mystic trip a pod vedením šamana požijí halucinogenní liánu ayahuasku. Lidé, kteří se v džungli narodili, používají ayahuasku k léčení a věštění budoucnosti. Cílem je celkové pročištění, ale lidé ze západu ji užívají hlavně kvůli halucinacím. Seance trvá až sedm hodin.

Šaman si ayahuasku připraví několik dní předem a pak ji uvaří. Vznikne hnědá tekutina, každý účastník dostane panáka, pak si všichni lehnou a šaman začne zpívat písně na vyvolání duchů rostlin. Moje kamarádka měla tak silné halucinace, že se dostala do stavu, v němž nemohla ani mluvit.

Upozornili jsme tedy šamana, že na tom není dobře, a on začal zpívat úplně jiné písničky, díky nimž se za pár minut uklidnila. Přítomnost šamana je při seancích důležitá, rostlinu nemají lidé zkoušet sami. Když si v Peru pustíte televizi, běží tam na šamany i reklamy – sedí v kouři a nabízejí lásku a peníze.“

Kde máte přírodu?

„V džungli jsem se seznámila s Alanem, který pracoval jako průvodce, a jezdívali jsme spolu do Puerta Maldonada, kde žije jeho rodina. Všichni milují sledování telenovel. Když jsme chtěli v Puertu večer někam vyrazit, musela jsem čekat, než skončí Alanův oblíbený seriál. Alan se mnou posléze odletěl do Česka a našel si tu práci.

V džungli panuje celý rok 35 °C a Alan vedro nesnáší, naopak miluje sníh. Když přijel, překvapilo ho, jak je vše organizované, třeba že tramvaje jezdí podle jízdního řádu nebo že při odbočení blikáme. České lesy ho ale zklamaly. Žasl: ,Vy máte jenom jeden druh stromu? A kde jsou zvířata?’ Když slyšel koledy, myslel si, že se jedná o pohřební hudbu!”

Svatba s hroznýšem

„Moje kamarádka z Anglie se v Peru vdala, ale svatbu si vystrojili v kostele ve městě. Svatby v džungli jsou totiž drsné a jejich cílem je pobavit hosty. Nevěsta ráno pomaluje obličej ženicha barvami, ale záměrně špatně, aby se mohl rozčílit a ona ho musela zmalovat znovu.

V kostele nevěstě podstrčí falešného tátu a vlastního dostane až po urgencích. Když se oddávající ptá, jestli má někdo proti svatbě námitky, přihlásí se všichni svatebčané a smějí se důvodům, které zmiňují. Pak se nevěstě našpendlí na šaty kusy masa, pustí se na ni psi a ženich z ní musí maso co nejrychleji sundat.

Nevěstu celou dobu kropí dav vodou s květy a bylinami, až nakonec na nevěstu ten kýbl vylijí celý! Když pak jede s ženichem na kánoi domů, kamarádi je překlopí, takže se novomanželé vykoupou v jezeře plném kajmanů. A co nakonec najdou v posteli pod polštářem poté, co si ženich donese nevěstu do domu a těší se na svatební noc? Hroznýše!

Do džungle jsem se vrátila na devět měsíců a chystám se tam znovu. Ještě jsem v džungli neviděla na vlastní oči nejdivočejší šelmu – jaguára – a taky mám moc ráda tamní lidi. Pořád jsem se s nimi musela smát. Vždycky když jsem volala mámě, divila se: ,To jsi opilá, že jsi pořád tak veselá?’

Peruánci mají dětinský smysl pro humor, ale je velice nakažlivý. Ráda bych tam žila trvale, ale Alan chce zůstat v Praze. To táta mi pořád opakuje, že za mnou přijede na důchod. Bude tam žít v teplíčku, jíst piraně a Peruánky ho budou ovívat.“

Článek převzat z www: www.spy.cz