Na počátku byl její zájem o šamanská tajemství, proto se coby začínající studentka etnologie vydala v roce 1991 poprvé na Sibiř. Dnes má PAVLÍNA BRZÁKOVÁ (33) za sebou sedm pobytů v těchto končinách. Mezi tamějšími lidmi — zejména Evenky a Tuvinci – našla hodně známých a přátel, jejichž osudy popsala v několika knihách. Zná mnohé sibiřské šamany i šamanky a jako vědec se snaží přijít na kloub jejich působení.

Kolikrát vám šlo na Sibiři o život?

Třikrát to bylo dost vážné. Například při převrhnutí loďky v peřejích řeky uprostřed tajgy na konci zimy. Nebo se na mě v noci opilec dobýval do domu, v němž jsem bydlela sama, a když sekyrou rozštípal dveře, zachránila jsem se útěkem na střechu a pak přes střechy okolních domů. Ale nejvíc nahnuté to se mnou bylo při dvoutýdenním bloudění v tajze s jedním podivínským pastevcem.

Buďte konkrétnější.

Na začátku byl můj nápad, že bych odletěla s požárníky vrtulníkem asi sto kilometrů od jedné vesnice k osamělému pastevci sobů. Doprovázel mě ještě Cikán, který tam měl pomáhat stavět ohrady. Hasiči hasili požár v tajze a slíbili, že za dva týdny pro mě přiletí. Ale pak zapomněli a já začala mít se dvěma chlapy problémy. Přes den se vzájemně hlídali, ale v noci chtěli ženu, a tak jsem raději přespávala v lese. Čas běžel a měla jsem se vrátit do vesnice. A když vrtulník ani po dvou měsících nepřiletěl, dohodla jsem se s pastevcem, že mě zpátky dovede. Vzali jsme si jídlo na pár dní a šli po staré kupecké cestě, která byla značená zátesy ve stromech. Jenomže druhý nebo třetí den jsme přišli do míst, kde les shořel, takže se cesta ztratila. Pastevec, starší muž, nebyl psychicky v pořádku, dokonce snad trpěl schizofrenií. Dělal hrozné výstupy a několikrát mě chtěl zabít. Začali jsme bloudit, došlo nám jídlo i voda. Šli jsme po horkém spáleništi, přes vyschlá koryta potoků, tři dny jsme nepili a týden nejedli. Tehdy jsem myslela, že to bude můj konec.

Ale náhle se objevila chaloupka a v ní bohatě prostřený stůl …

Skoro, ale nikoliv chaloupka, nýbrž trochu rozvalený srub a v něm hladový medvěd. Žral tam zbytky mouky. Bylo to v noci, naštěstí ho naši psi vyplašili a zahnali, takže nás nenapadl. Můj průvodce byl unavený a hned usnul, ale ještě mi stačil dát pušku, ať zbytek noci hlídám, kdyby se medvěd vrátil.

Vrátil se?

Naštěstí ne, ale já celou noc hlídala poctivě. Ráno jsme našli zbytek mouky, z níž jsem upekla placky. Dva dny nám vydržely, pak jsme snědli psa. Než jsme našli cestu, trvalo to čtrnáct dní. Ušli jsme dvě stě kilometrů.

Proč jste vlastně za tím pastevcem letěla?

Věděla jsem, že jeho maminka žila kdysi u šamanky, a tak mě zajímalo, co mu o ní vyprávěla. Celou dobu jsem se ho na to různě ptala, ale on jen zvolna chápal, proč mě to zajímá. Když jsme dorazili do vesnice, už tam na něj čekaly dvě studentky etnologie z Polska. Přiletěly ze stejného důvodu jako já. On byl po mých otázkách připravenější a také mu svitlo. „Chci vodku!“ řekl a své příběhy jim prodal.

Šaman má být člověk, kterého si vybrali duchové a umožnili mu pracovat se silami země nebo nebe. Tak pomáhá lidem. Tomu se věřilo po staletí, ale proč se tomu věří i dnes? 

Pro sibiřské pastevce je to přirozený svět. Žijí obklopeni tundrou nebo lesem, jsou na přírodě závislí. Stále věří v duchy a tahle víra je všudypřítomná. A přijde-li nemoc, má svůj původ také ve světě duchů. — Někdo o mně zle smýšlí, a tím bere duši. — Nemoc znamená to, že zlý duch unese duši člověka. — Aby lidi žili ve svém domě spokojeně, musí mít svého ducha ochránce. — V tomhle všem jim šaman pomůže, udělá eeren — figurku ducha, kterou si pověsí v místnosti a každý měsíc ji krmí: mažou tukem. Když se stěhují, berou ji s sebou, protože je pro ně živou bytostí, která je ochraňuje. Stejně tak se dělají eereny na ochranu aut před krádežemi.

To znamená, že vidí-li zloděj viset eerena v autě, tak si ze strachu před zlými duchy rozmyslí krást?

To asi ne, ale prý to těžce odskáče. Ale kdybychom tohle všechno pominuli a nebrali vážně, šaman je pro každou rodinu nezbytný ve chvíli, kdy někdo zemře. Šamanova služba je v takovém momentě nenahraditelná: pomáhá rodině, aby se s odchodem blízkého co nejdříve vyrovnala.

Jak tomu bylo se šamany v nedávné minulosti?

Sovětský režim šamanství likvidoval, a tím narušil jeho předávání. Na rozdíl od některých současných šamanů, pro něž je šamanství předmětem výdělku, bylo původní „šamanské řemeslo“ spojeno s těžkým odříkáním. Pro jeho nositele představovalo těžké břemeno a jeho tíha se nevyhnula ani jeho rodině. Mělo se za to, že dotyčný bude žít osamělým životem, což však nebylo vždy pravidlem, u žen šamanek se zase naopak předpokládalo posílení jejich schopností porozením dítěte. V Asii se běžně věří, že se přerodem člověka v šamana otevírá tzv. most smrti, po němž vstupuje do jeho těla síla. A příchod síly často způsobí v rodině smrt. Tvrdí se, že nejohroženější jsou duše malých dětí. Padesátiletá evencká žena od řeky Tajmury mi vyprávěla, že za ní přicházejí duchové, aby se stala šamankou, ale ona je odmítá, protože její vnuci jsou ještě malí. Zemřeli by.

Šamani ale také umějí léčit. Setkala jste se s nějakými jejich léčebnými způsoby?

Mám vlastní zkušenost. Jednou jsem si rozsekla palec sekyrou. Nic z mé lékárničky nezabralo, palec začal modrat a já dostala strach, že o něj přijdu. Stará Evenka vzala z pytlíku prášek, produkt lýkožroutů, a ránu, kterou jsem si předtím vyčistila rozpáleným nožem, zasypala. Pak zalila palec pryskyřicí z jedle bělokoré, zabalila jej do březové kůry a zavázala provázkem ze sobí šlachy. Rána srostla.

Jaký je názor na šamany muže a šamany ženy? Kterých je víc? 

Na pohlaví nezáleží, šamany jsou muži i ženy bez rozdílu. Na Sibiři bývá šaman obvykle v poměrně velké oblasti pouze jeden. Výjimkou je však odlehlá Republika Tuva, kde vzniklo v roce 1993, nedlouho po rozpadu Sovětského svazu, první šamanské centrum. Dneska jsou tam tři a od té doby se tu šamanství daří. Tahle jeho renesance souvisí s procesem národního obrození, které probíhá v menší či větší míře ve všech republikách Ruské federace. Malé národy se potřebují vůči ruské kultuře vymezit něčím, co je charakterizuje, a tak stavějí na všem, co z minulosti přežilo.

Šamanství je v Tuvě nástrojem v procesu národního obrození?

Ano, jde o národní bohatství Tuvinců a jejich země. Něco, čím se lze pochlubit. U jiných etnik v Ruské federaci v takové míře šamanství neexistuje. Tady se však podařilo uchovat. Na tom ovšem mají také velkou zásluhu etnografové. Protože knížky, jež kdysi o šamanech napsali, dnes noví šamani čtou a podle některých dokonce dělají rekonstrukce obřadů.

Nejde tedy spíš o virtuální svět?

Svým způsobem ano, alespoň pro cizince, kteří do Tuvy přijíždějí za šamany jako za atrakcí. Tuvinci se jim přizpůsobují, aby si vydělali peníze. Já ještě pamatuju šamana, který lidem pomáhal zadarmo, případně za jídlo jako dárek, ale sám si o žádnou odměnu neřekl. Šaman byl vždy člověk, jenž si ke svému poznání došel vlastní cestou a sám, a nyní se situace změnila. Dochází k tomu právě v Tuvě, která je od poloviny devadesátých let středem zájmu různých zahraničních šamanologů a lidí hledajících duchovno. Od té doby, co vznikla šamanská centra, můžeme mluvit opravdu o „šamanismu“, protože se takto šamanství institucionalizovalo. Tento proces jde ještě dál: v roce 1993 se tady konalo první mezinárodní sympozium šamanologů a šamanů, které se zopakovalo o deset let později. Zdejší šamanský boom začal ve chvíli, kdy se ukázalo, jak je výnosné mít v rodině šamana.

Co to znamená v praxi?

Loni jsem navštívila Kyzyl, hlavní město Tuvy. Objevila jsem v jednom hotelu pokoj se dveřmi, na nichž stálo: ŠAMANKA a pod tím úřední hodiny i seznam poskytovaných služeb s ceníkem. Věštění pomocí kamínků tři sta, pohřební obřady tisíc pět set, každoroční očišťování léčivých pramenů za osm set rublů. Posvěcování šamanského stromu na vesnicích, což je místo soustředěné síly, stálo rovněž osm set. Očišťování automobilu pět set rublů. Tohle byly základní úkony.

Má taková šamanka v hotelu hodně početnou klientelu?

Myslím, že za ní chodilo dost lidí, hlavně cizinců. Ti po příjezdu nevěděli, kde šamana hledat, a ejhle — tady byl přímo na hotelovém patře. Ze světa, z Ameriky či západní Evropy, sem přijíždí spousta psychologů či etnologů a také laiků, které tyhle věci zajímají. Myslí si, že se setkají se skutečným šamanem, dosáhnou osvícení anebo se stanou šamany. Takže v šamanských centrech probíhají dvoutýdenní kursy za tisíc pět set dolarů a na jejich konci se udělují certifikáty.

Jestliže jde na Sibiři o tradice a identitu, prosím, ale proč se k šamanství obracejí lidé, kteří vyrostli ve zcela jiných společenských, náboženských a kulturních podmínkách? Vždyť i v České republice existuje takto orientovaná skupina, říká si Bubnovací kruh …

Někteří čeští šamani jsou členy šamanistické nadace profesora Harnera, amerického antropologa, jež mimo jiné sídlí ve Švýcarsku. Proč vznikla? Naše společnost je hodně ateistická a pro mnoho lidí církev nepředstavuje důvěru. Čím je člověk starší, tím více se v duchu ptá, co bude po smrti. Končí po smrti život, nebo ještě pokračuje v jiné formě? Na takové otázky může odpovědět kněz či šaman. Zřejmě ze stejného popudu pan Harner posbíral nejrůznější šamanské praktiky, aby je zobecnil a předestřel žákům jako návod pro vstup do duchovních světů. A pod jeho vedením vznikají bubnovací skupiny.

Kolik je těch lidí? Vy mezi ně chodíte?


Partner www stránek
KRATOM – KOUZELNÁ BYLINA Z JIHOVÝCHODNÍ ASIE

Nechodím. Nedávno jsem se ale u nás dostala na setkání s tuvinskou šamankou, jehož pořadatelem byl člověk, který ve sdružení působil.
Mezinárodní sympozium šamanů a šamanistů proběhlo již dvakrát v Kyzylu a vloni na podzim se konala konference Ethnomed v Mnichově. O co na takových setkáních jde?
O hledání sebe. Existují tři skupiny — šamani, dále studovaní šamanisté, což jsou etnologové, etnografové a sociální antropologové, u nichž jde do značné míry o zástěrku zájmu, jaký projevuje ta třetí skupina, a tou jsou duchovně hledající lidé. Tady je nejzajímavější, jak tyhle skupiny spolu komunikují a jak se ovlivňují. Takže třeba Tuvinka, co byla v Praze na instruktáži, se hned účastníků ptala: A co vy tady máte tradičního? Ona věděla, že Bubnovací kruh léčí skupinově. Když se ale tohle Tuvinka dozvěděla, považovala to za tradiční léčení v Čechách. Takže možná po návratu na Sibiř prohlásí: Ano, v České republice jsou taky šamani, ale léčí skupinově.

Připouštíte, že se toho někdo chopí a bude to tak provádět a rozvíjet?

Šamanka Ajčurek, ředitelka jednoho z center v Tuvě, jezdí na pozvání amerických antropologů do USA a učí tam tuvinskému šamanismu. Když jsem s ní dělala rozhovor, před nímž trochu pila, prohlásila, že není tradiční šamanka. Prý ty věci, které dělá, jí říkají duchové, ale jinak takhle nikdo neléčí. Jenomže ona to v USA prezentuje jako nějakou výuku a její posluchači jí věří. Probíhá to tak, že nějaký etnolog nebo nadace ji pozvou na své náklady, a aby se její pobyt uhradil alespoň zčásti, uspořádají léčitelský kurs. A pohlédnu-li na to celé z vyšší perspektivy, ten sociální antropolog vlastně narušuje jakési etické profesionální pravidlo …

Jaké a čím?

Už jen tím, že šamanku pozval ze Sibiře do Ameriky, nechal ji udělat kurs, při němž ona stykem s tamějšími duchovně hledajícími pochopila, co je možné prodat, načež se vrátila domů, kde nyní zavádí praktiky, které získala v zahraničí. Totéž nastává, když antropolog přijede do Tuvy, objedná tam provedení obřadů, jež zaplatí a nahraje na video. Správně se obřady provádějí pouze za nějakým účelem, aby se někomu nebo něčemu pomohlo. Ale tady se už šamanství stává předmětem obchodu. Antropolog zasahuje do skutečnosti a učí šamany obřady prodávat. On však samozřejmě může na svou obhajobu uvést, že svým konáním zprostředkovává uchování cenných duchovních informací, které by jinak ze světa zmizely. Jak vidíte, je to složité ….
Co o tomhle porušení zásad soudí osvícenější antropologové či etnologové?
Kdo si tohle uvědomuje, tak to prostě nedělá. Sleduji to jako realitu dneška a tvrdím, že tyhle věci se nemají prodávat. Mrzí mě, že jsou hodnoty vytlačovány kšeftováním.

Je hodně takových šamanů?

Málo, čím dál míň. Zájem cizinců a neutěšená ekonomická situace v Tuvě nutí šamany, aby si takto vydělávali. Několik šamanek z center v Kyzylu v důvěrném hovoru přiznalo, že raději by se vrátily do svých vesnic, ale potřebují peníze na vzdělání dětí a vnuků. Na jedné straně cizinci pohrdají, protože oni hledají „něco“ mimo svou zem, aniž by znali vlastní tradice, ale na druhou stranu je finanční potenciál cizinců těší.

Mgr. PAVLÍNA BRZÁKOVÁ (*1972), absolventka filozofické fakulty UK, etnoložka, cestovatelka a spisovatelka, pracovala převážně jako novinářka (Regena, Dotek, Literární noviny, Mateřídouška), studijně pobývala na Sibiři a v Peru, napsala knihy: Goromomo Goroló (z vyprávění sibiřských Evenků; oceněna Cenou J. Hlávky), Jamtana, Stíny na kupecké cestě, Cesta medvěda, Dědeček Oge — učení sibiřského šamana, Až odejdu za horu a cestopis Modřínová duše. V současné době je šéfredaktorkou časopisu Regenerace a píše disertační práci o procesu asimilace malých sibiřských národů.

Text: Pavel Kovář, Foto: Petr Jedinák
Reflex, 31. 3. 2005

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..