Mayové jsou nyní tak trochu módní záležitostí. Ale víme o nich něco jiného než, že měli zvláštní kalendář a stavěli na Yucatánu pyramidy? Mayskou duši dobře vylíčil šaman Martin Prechtel.
Mayská (a obecně každá domorodá) kultura je ve skutečnosti bytostně odlišná od západní kultury. Naše představy o ní jsou často velmi povrchní a romantické. Ten rozdíl je nebetyčný, a když se o něm člověk dozví, tak pochopí, proč si tyto dvě kultury vůbec nerozuměly, přičemž toto neporozumění stále pokračuje. I když v USA, Kanadě a Austrálii došlo k jakési rehabilitaci domorodých kultur, v Jižní i Střední Americe na některých místech nadále pokračuje útlak, perzekuce a ničení všeho, co souvisí s domorodou kulturou.
Mayskou kulturu popisuje přesvědčivě Martin Prechtel. Původně občan USA, napůl běloch a napůl indián, přijal v Guatemale vědění místního šamana a stal se šamanem.
Šamanství
Šamani jsou podle Prechtela někdy považováni za léčitele nebo lékaře, ale ve skutečnosti jsou to lidé zabývající se slzami a dírami, které zanecháváme v síti života. V jistém smyslu lidé neustále poškozují svět. Otázka zní: jak se tomuto ničení postavíme? Budeme duchovní dluh ignorovat? Pak nás dříve či později dožene a budeme platit. Hodně platit. Existují ale i jiné způsoby, jak se tomu postavit. Jedním z nich je pokusit se vyplatit třeba rozdáváním darů krásy a chvály posvátnému neviditelnému světu, který nám dal život. Šamani se potýkají s problémy, které vyvstanou vždy, když zapomeneme na existenci hlubinného vztahu mezi námi a světem, který nás živí, nebo když nesplácíme, z jakýchkoli důvodů, tomu jinému světu svůj dluh. Pokud by byl náš svět stromem, pak by jiný svět byly třeba kořeny stromu. Jiný svět živí ten náš.
Duše
Každý člověk má původní domorodou duši, která se snaží přežít v nepřátelském světě duše individuální. Tělo dnešního člověka se stalo bitevním polem, na němž se odehrává boj mezi racionální myslí a původní přírodní duší. Výsledkem jsou hodnoty mechanistického světa. Právě tento boj je příčinou mnoha psychických i tělesných nemocí.
Máme společnou zkušenost. Všichni jsme lidé. Někteří z nás pohřbili svou lidskost kamsi do hlubin nebo ji utopili v lécích či v drogách, ale každý člověk současnosti má duši, tedy něco přirozeného a dávného, něco, co je nebo bylo domorodé. Jinak řečeno, duše domorodce v těle moderního člověka byla dnes zakázána, nebo odeslána do světa snů, a je neustále pod palbou mysli. Čím vědoměji si na ni člověk vzpomene, tím jasněji je schopen se na ni upamatovat i tělesně. Šamani zkoušejí napravit následky lidské hlouposti a napravit vztahy s neviditelnými zdroji života.
Mayové
Pro Maye je sebepoznání dobré pouze tehdy, může-li nakrmit celek. Zatímco křesťané se rodí s koncepcí hříchu, Mayové se rodí s koncepcí jakéhosi původního dluhu. Rodíme se s duchovním dluhem vůči „jinému světu“, který nás stvořil, „vezpíval“ do existence. Musíme ten dluh splatit, jinak si on vybere svůj dluh ještě za našeho života. Splatit ho můžeme tak, že musíme dát dar tomu, co nám darovalo život.
Západní svět
Technologie bere, ale nic nevrací. S každým vynálezem přichází i jakýsi duchovní dluh, který musí být rituálně či jinak splacen, abychom pak neskončili ve válkách, v žalu a v depresích. V případě nože musí člověk zaplatit za rudu, za oheň, za vítr…Platí rituální aktivitou srovnatelnou s tím, co vzal. Když je nůž hotov, nazývají ho Mayové „zub země“. Bude řezat větve stromů, kusy masa, části rostlin. Budou-li však v rámci racionality a lidské nadřazenosti tyto rituály ignorovány, nůž pořeže lidi.
Lidé západní kultury věří, že veškerá hmota je mrtvá a že tedy není třeba cokoli splácet Zemi či nějakým duchům jakéhosi jiného neviditelného světa. Výsledkem jsou nákupní košíky, kosmické lodě a jiná „pokročilá“ technologie, zatím duchové, kteří to všechno umožnili vynalézt a vyrobit, jsou jen kost a kůže. Vesmír kolem nás hladoví a truchlí.
Monstra
Duchové, ač všechny sytí, nejsou všemocní, jak nám tvrdí křesťanství. Když se křehká rovnováha výměny sil naruší, když je příroda vystavena hladu a převládne domýšlivost a ješitnost, pak jsou vystaveni hladu i duchové a následně také lidé. My lidé se stáváme potravou pro monstra a výsledkem je duchovní ztráta paměti. Monstra se živí válkami, depresemi, sebenenávistí, z toho pak plyne falešná obchodní morálka exportující bídu. Šíříme kolem sebe násilí jako náhradu toho, co jsme ukradli přírodě, neboť jsme již zapomněli, jak se v tomto ohledu chovali naši předkové. Vztahy psychologizujeme či objektivizujeme jako osobní zkušenosti nebo patologii, místo abychom je brali jako duchovní závazky.
Sponzor www stránek
Duchové požírají duši
Neudržujeme-li vztahy s duchy, duchové jsou nuceni požírat naši psychiku. A až ji sežerou, začnou stravovat naše těla. A nakonec budou nuceni nastěhovat se do lidských těl. Žijeme-li ve společnosti, která po staletí vztahy s duchy „jiných světů“ ignorovala, stává se deprese každodenní záležitostí. Snažíme se depresi zvládnout léky, ale to příliš nefunguje. Nefunguje ani to, když vyplundrujeme jinou společnost, ani když vyplundrujeme celou planetu. Dokud se lidé nezačali cítit „civilizovanými“ a nezačali následně zabíjet jeden druhého ve jménu Boha a monoteismu, byla každá smrt smysluplná.
Péče o duchy
Všechny pohřební rituály jsou splátkami dluhu „jinému světu“. Některé kultury se o hroby svých předků starají a „krmí“ je po dalších padesát let. Držet smutek pro několik předků je docela obtížné. Ale co s tím, když umírají miliony lidí a nikdo po nich netruchlí? Co s dušemi vojáků a mrtvých ve válce, znásilněných žen, co s dušemi zvířat ubitých na jatkách?
Duchové vás pak budou honit a vy budete muset neustále utíkat. Tohle je možná důvod velkých migračních vln lidské historie: Lidé utíkali před duchy svých předků a mrtvých. Celá kultura je založena na útěku před duchy.
Duchům ale nelze utéct. U Mayů je zneškodňuje a vrací do „jiného světa“ šaman. Vymýšlí také ozdravný program pro lidi. Západní kultura dlouho neplatí dluhy. Být doma, mít domov, dobře žít, to vyžaduje především všímat si svého okolí. Stejně důležitá je znalost vlastní historie. Je nutné ctít předky a starat se o výživu jejich duší a nakonec – naučit se zármutku. Jde o správné užívání darů. Pokud nevyjádříte svůj zármutek, stane se z něj jed nejen ve vašem těle, ale v rámci celé kultury.
Křesťané a indiáni
Španělé přišli do mayské vesnice v roce 1524, a protože nemohli nikoho dostat do kostela, zbořili svatyni a z těch kamenů postavili na stejném místě kostel. Vesničané si ale zapamatovali, kam se který kámen dostal. Nový kostel byl pro ně pouhou variantou staré svatyně. V 17. století, když se po 50 letech všichni vrátili do neobydlené vesnice, se misionáři ptali, co znamená velká díra v kostele. Indiáni jim řekli, že do ní dávají kříž, ale ve skutečnosti symbolizovala otvor do „jiného světa“, a proto nesměla být zaplněna. Další staletí pak udržovali indiáni svou tradici, aniž by to misionáři zjistili. Američané, kteří přišli v roce 1950, se ale ošidit nedali, řekli, že jde o pohanství a díru zabetonovali. Zuřil jsem, když se to v roce 1976 stalo. „Tihle křesťané jsou idioti,“ řekli starší, „pokud si myslí, že zamezí setkávání světů trochou betonu.“ Dnes je na díře ve zdi kamenná deska. Oni předstírali, že tam žádná díra není, a my si ji mohli vždy odkrýt.
Posvátné prázdno musí být živeno, je stále tam, ale je přikryto duchovním zapomněním. Západní lidé se to snaží překrýt drogami, televizí, hamburgry, čímkoli, jenže to nejde. Prázdnota musí zůstat prázdnotou.
Chvála krize
Když lidé v mayské vesnici staví domek, staví ho tradičním způsobem bez použití jakýchkoli hřebíků nebo trámů. Jsou to krásné domy, některé jakoby sešité z kůry a lýka. Takový dům je třeba obnovovat jako tělo. Právě ta potřeba obnovy je cosi velmi cenného. Údržba dává domu smysl.
Krize jsou paradoxně, ale nevyhnutelně tmelem života společnosti. Když teče do bot, lidé se spojí. Mayové nečekají, až nastane pohroma, oni sami si krize vytvářejí, aby se mohli spojovat. Jejich duchovnost je založena na dramaturgicky plánovaných katastrofách – rituálech – v rámci kterých má každý své místo a svou práci, ať už jde o opravu oděvu nebo domku nebo komunity nebo světa. Právě opravování je tím, co činí věc pevnou. To platí o našich domcích, našem jazyce i našich vztazích.
Naučit se postavit něco tak chatrného, aby se to rozpadalo a bylo to třeba opravit, ale zároveň tak pevného, aby se to nerozpadlo okamžitě, to vyžaduje práci a nadhled. Všichni bychom rádi vykonali něco, co vydrží navěky, ale neměl by to být dům nebo něco jiného hmotného. Měla by to být třeba vesnice, která dokáže udržovat sebe samu. To je jediná pevnost, jediná jistota, které bychom měli chtít dosáhnout.
Martin Prechtel se narodil a vyrostl v indiánské rezervaci Pueblo v Novém Mexiku. Jeho matka byla kanadská indiánka, otcem byl švýcarský paleontolog. V roce 1970 začal cestovat, žil nějakou dobu v Guatemale mezi přímými potomky Mayů ve vesnici u jezera Atitlan, domorodci kmene Tzutujil. Tam se oženil se a měl děti. Místní šaman mu předal své vědění a po jeho smrti se Prechtel stal šamanem velké komunity. Po vojenském převratu, kdy byl šamanismus prohlášen za ilegální činnost, Prechtel emigroval i s rodinou do USA. Dnes se živí jako malíř, spisovatel, hudebník a učitel.
Zdroj: Baraka, č.12, Derick Jensen: Zachránit duši domorodce.
Zajímavé