Do vesničky San Juan Chamula se nedoporučuje cestovat bez místního průvodce. Nechtěli jsme cestovatelské štěstí urazit a v San Cristóbalu de las Casas jsme si tedy jednoho průvodce – spíše průvodkyni – najali. Paní Mercedes nebyla jen průvodkyní, ale i praktikující šamankou. A to je v San Juan Chamule povolání z nejdůležitějších.
Partner www stránek
Mercedes nám zdůraznila, že ve vesnici Indiáni neradi vidí fotoaparáty v rukách cizinců a je striktně zakázáno fotografovat v kostele (překročení zákazu se trestá pokutou a výjimkou není ani noc strávená ve vězení). Netuším, jakými šamanskými energiemi bylo nasyceno okolí vesnice, ale náš fotoaparát přestal fungovat ihned po příjezdu. To nás sice rozladilo (především jsme netušili, že po opuštění vesnice nám bude celý zbytek putování sloužit věrně dále), ale gesta Mercedes jakoby vysvětlovala, že takto to bude lepší pro nás i domorodce. Již z dálky slyšíme šumění hlasů, a když se ocitneme na náměstí před bělostným kostelem ozdobeným tyrkysovými věžičkami, jsme uprostřed indiánského trhu. Napadá mě, že nebude nepodobný trhům, které se zde konaly před staletími. Tady, v San Juan Chamule a v dalších vesnicích Chiapasu žijí potomci starých Mayů – Tzotzilové.
Mercedes zařizuje vstupenky do kostela (nutné jen pro cizince, samozřejmě), my zatím žasneme nad barevným vchodem. Dveře jsou zdobené tyrkysovými oblouky s květinovými vzory podobně jako malý balkonek nad vchodem. Vstupujeme a… jako by se změnil letopočet. Přestože španělská inkvizice činila možné i nemožné, ale především vše kruté, aby staré mayské tradice a kulturu potlačila, zíráme na interiér „kostela“ v němž se mísí křesťanské prvky s prastarým šamanským zaříkáváním a vyháněním špatných duchů. Co první udeří do očí – nejsou zde lavice, jaké obvykle z kostelů známe. Podlaha je vystlaná jehličím. A na jehličí se kurýruje. Kolegové naší průvodkyně zde ve světle a vůni stovek a stovek svící svými rituály připomínají své mayské předky. Jeden rozdíl je ale viditelný – coca cola. Zřejmě nejužívanější nápoj během šamanských praktik. Drink pana Pembertona z konce 19. století staří Mayové jistě neužívali. Dnes je využíván k povzbuzení krkání, při němž z těla odchází nečistí duchové. Dalším často užívaným nápojem je jakási místní kořalka z cukrové třtiny a ananasu. Léčitelé (curanderos) používají k léčbě i kuřata, kterými krouží kolem pacientů. Když zlé energie konečně vystoupí z pacienta do kuřecího těla, zlomí kuřeti krk. V kostele jsou uctívání svatí celého Mexika, kolik jich je se nedozvíme, ale kdyby se každý den slavil jeden svatý, možná by měli Mexičané po celý rok nekončící oslavy. A netroufám si vyloučit, že i déle. Výsadní postavení mívá Naše Paní Guadalupská (Nuestra Seňora de Guadalupe), což je samozřejmě Panna Marie, jen s tmavší, indiánskou barvou pleti, což dnes již nikoho nepřekvapí, ale v minulých staletích se s tím kolonizátoři asi nesmiřovali snadno. Sošky pestře nazdobených svatých zdobí celý kostel, jsou jim přinášeny drobné dárky – nápadné je množství zrcadélek (prý odrážejí nečisté síly) i fotografií šťastných vyléčených. Četl jsem v nějakých cestopisech, že coca cola nebo kuřata jsou užívány jako obětiny svatým a bohům, ale to je omyl. Mimochodem, místní curanderos léčí i cizince, začínají obvykle kontrolou pulsu, popovídáním o zdravotních problémech, rodinných záležitostech, psychickém rozpoložení.
Rozporuplné postavení šamana popisuje v knize Tajemství mluvícího jaguára Martín Prechtel: „Mayský šaman neléčil tím, že by byl příkladem jak prožít dobrý život. Jeho věhlas vycházel z jeho schopností bojovat se zlem a nemocemi, díky jeho schopnostem navázat kontakty se světem duchů. Vesničanům nezáleželo na tom, jakým světcem a dobrým člověkem šaman je. Přicházeli za ním, aby jim pomohl.“
O společenském postavení v San Juan Chamule vypovídají tzv. „cargos“, což lze do češtiny přeložit mj. jako funkce či úřad. Vykonávat tyto funkce mohou jen bohatší lidé, náklady jsou vysoké, však si představte, že se takový „ouřada“ stará o sochu či sochy vybraného svatého (či svatých) v kostele, o organizaci nejedné sváteční oslavy, zajišťuje finance na náboženská shromáždění. Náklady na takové služby mohou během roční služby vystoupat na tisíce dolarů, částku většině obyvatel vesnice (asi 3000) naprosto nedostupnou. Mimochodem, snad nejbohatší jsou v San Juan Chamule dodavatelé coca coly.
Opouštíme San Juan Chamulu a jedeme do blízké vesnice San Lorenzo Zinacantán (3500 obyvatel). Jsme ve výšce přes 2500 metrů. I v Zinacantánu je v kostele zakázáno fotografovat, i zde cizinci platí malý poplatek za vstup. Nejlepším časem k návštěvě Zinacantánu je slavnost La Virgen de la Candelaria konající se v první polovině srpna.
Z krátké návštěvy okouzlujících vesniček položených vysoko na svazích hor v nadmořské výšce přes 2000 metrů jsme rozhodně nezískali dojem, že zde jsou bílí turisté vítáni. Ani se tomu nedivím. Indiáni v Chiapasu patří k nejchudším vrstvám mexických obyvatel, jejich vztahy s mexickou vládou a jejím úřednickým aparátem jsou více než komplikované. Náboženské střety i guerillové útoky, to všechno není v Chiapasu jevem v posledních desetiletích neobvyklým. My jsme se toulali okolím San Cristóbalu de las Casas v roce 1993. Jen půlrok před pokusem o zapatistickou revoluci, na jejímž začátku armáda povstalců vedená subcomandantem Marcosem obsadila město a prohlásila stát Chiapas za zónu boje proti mexickému státu. Vesnička San Juan Chamula, ležící asi 10 kilometrů od San Cristóbalu, od té doby nebyla nějaký čas právě bezpečná. Vždyť Mexiko, to je ráj revolucionářů. A kdo jen trošku nahlédne do historie země, nemůže se tomu divit. Guerilly se v Mexiku množily vražednou rychlostí, když byla jedna potlačena, objevily se dvě nové. Výsledkem je nějaký ten mrtvý Američan či Němec, unesený politik či senátor, bomby v hotelích, únos letadla, bankovní loupeže i četné útoky na vojenské cíle. A neštěstí těch nejchudších.
Fotogalerie:
Text: Petr Nejedlý, foto: Mirka Baštová, Jana Kadochová
Článek převzat z www: www.cestomila.cz
