Přejít přes rozžhavené uhlíky nebo přes střepy, nechat si o vlastní krk lámat šípy… Tyto a jiné aktivity posunující hranice možností člověka už dávno nevídáme pouze ve filmových příbězích. Výzvy, které před nás klade život, jsou přeci jeho přirozenou součástí! O tom, proč přes rozžhavené uhlíky vůbec chodit a co nám tato zkušenost přináší do našeho každodenního života, jsem si povídala s průvodcem firewalkingu Pavlem Sudíkem.

Pane Sudíku, jaké bylo vaše první přejití po žhavých uhlících?

Na to úplně první si moc nepamatuji, ale vím, že to bylo brzy po revoluci. Tehdy se v Čechách začaly objevovat workshopy a přednášky, které tu do té doby nebyly, a žhavé uhlíky byly jedním z nich. Na vědomé úrovni ve mně tato událost na delší dobu usnula a probudila se až po patnácti letech.

Čím?

Potřebou změny! (odmlčí se) Současně jsem pocítil, že přechod přes žhavé uhlí by mi v tom mohl pomoci. A pak jsem objevil, že se v té době v Evropě koná výcvik pro instruktory firewalkingu. Říkal jsem si: Proč uhlíky přejít jenom jednou, proč tam nestrávit delší čas a nepřinést něco, co může něco dát i ostatním? Tím jsem firewalking zařadil do svého repertoáru jako transformační nástroj pro každého, kdo v sobě cítí silnou potřebu změny.

Tak totiž také firewalking cítím: jako nástroj, prostředek k něčemu, ne jako cíl. Samozřejmě to je i zážitek a zkušenost něčeho dosud nepoznaného, jak to někteří berou, když se na takový seminář hlásí; zvlášť, když je to pro ně poprvé. Firewalking ale může nabídnout daleko víc! Proto je v mém pojetí především prostředkem ke změně.

Proto je tedy přechod přes žhavé uhlíky součástí celovíkendových akcí, nikoliv pouze událostí jednoho večera.

Ano, chápu to komplexněji, jako jeden celek, ve kterém se pracuje s jasným záměrem. Pokud ho totiž člověk má už předem definovaný, získá z toho daleko víc, než kdyby uhlíky „pouze“ přešel. A přijde mi škoda toho nevyužít, když tam ten potenciál je. Přechod přes žhavé uhlí ve vás totiž zanechá velmi hlubokou stopu, že člověk „může“. Že to, co se ještě před chvílí zdálo být nemožné, tak možné je! Co je ale důležité, tato stopa nezůstává v hlavě, ale v každé buňce lidského těla a v hlubokém nevědomí.

Říkáte, že nejsilnější je okamžik onoho poznání „já mohu!“ Dovedu si představit sílu tohoto okamžiku, je-li to poprvé. Co ale opakované přechody přes žhavé uhlíky – mají stejnou sílu?

Tohle je vysoce individuální, a proto ani nikomu žádná doporučení nedávám, jestli si přechod zopakovat nebo ne. Je to podobné jako rodinné konstelace: někomu stačí jedna a změna, kterou díky ní prožije, mu v tomto životě stačí, někdo jiný na ně ale může chodit opakovaně a žádná změna pořád není viditelná…

Mám klienty, kteří u mě byli už třeba posedmé a pořád jim to něco dává. A pak mám i takové, kteří ke mně přijeli podruhé a byli zklamaní, protože doufali, že to podruhé bude „ještě lepší než poprvé“. (směje se) Jenže poprvé je prostě poprvé a to se nedá nikdy zopakovat.

Jak takový seminář, který je ukončený přechodem přes žhavé uhlíky, vypadá?

Nerad lidem dopředu říkám, co je čeká. Vlastně to ani nejde, protože každý dané procesy prožíváme jinak. Jak jsem už říkal, ideální je, když klient, ať už jako jednotlivec v otevřené skupině nebo v rámci uzavřené skupiny, přijde s konkrétním zadáním, se záměrem. (zamyslí se) Pracujeme s různými transformačními metodami, silně se to podobá rodinným konstelacím a práci se systémy obecně. Jeden typ semináře, Kruh života, je na nich dokonce založen. Seminář Cesta za svojí vizí je naproti tomu spíše zaměřen na hledání vize svého života pro příští období.

Několikrát jste zmínil důležitost přijít se záměrem. S jakými záměry jste se ve své praxi setkal nejčastěji?

S nejrůznějšími. Podobají se záměrům, se kterými lidé přicházejí na rodinné konstelace: nedrží se mě peníze, mám problémy v partnerských vztazích, určité moje vlastnosti mi znepříjemňují život a nevím si s nimi rady, dělám něco, co ani dělat nechci, i když nějaká jiná část mě samotného to dělat chce, nebo mám nejrůznější fobie či závislosti… Důležité ale je, aby k tomu člověk přistupoval tak, že z toho může získat maximum. Protože ho opravdu získat může, firewalking takový potenciál skutečně má. Proto by byla škoda od něj čekat málo.

Očekávat co možná nejvíc… Už delší dobu se potýkám s naprosto opačnými názory na jednu věc. Kde je potom pravda a co je správně? Třeba to očekávání: Máme očekávat hodně, protože kdo očekává málo, málo dostane – nebo nemáme očekávat vůbec nic, jak se také, a nejenom v meditacích, doporučuje?

(usměje se) Narazila jste na něco, co bylo i pro mě ještě nedávno velkým tématem a k čemu jsem si také hledal cestu. Veškerou svou práci, nejenom firewalking vnímám tak, že pomáhám vytvořit prostor, ve kterém se lidé mohou posunout z bodu A do bodu B a dosáhnout svých cílů. Na druhou stranu ale vím, že cílem je právě ta cesta samotná…

Před nedávnem se ve mně ale objevily pochybnosti, jestli dělám správně, jestli to je vůbec pomoc. (odmlčí se) Na různých úrovních sebe sama jsem ale nakonec dospěl k tomu, že člověk nějaké milníky a záchytné body ve svém životě potřebuje. Ukázali mi to lidé kolem mě a také já sám takto funguji. Pak si i tu cestu samotnou můžeme daleko víc užívat. Život není napsaný v knihách – život se žije a jednou z jeho premis je experimentování! A tou pověstnou bublinkou ve vodováze je pocit tady uvnitř (ukáže si do oblasti srdce), jak se při tom všem, co dělám, cítím…

Jak vypadá začlenění prožité zkušenosti z přechodu po žhavém uhlí do každodenního života?

Asi nejdůležitější je prožitek toho „já můžu“! Když se ocitneme před nějakou překážkou, najednou ucítíme, jak nám začnou nabíhat prožité momenty z přechodu přes žhavé uhlí:Musíš vidět, co je za překážkou. Nesoustřeď se na ni, ale na to, co je za ní. A nakonec si užiješ i tu překážku. Protože i samotné proběhnutí se po žhavém uhlí je nakonec příjemné.

Jakou roli v samotném procesu hraje tým a jeho podpora?

Tak trochu zvláštní. Protože ten, kdo se připravuje přejít žhavé uhlí, je tak napůl ve

změněném stavu vědomí. Na jednu stranu cítí se všemi a se vším, co ho obklopuje, silné propojení, na stranu druhou je tak hluboko v sobě, že své okolí na hmotné úrovni téměř nevnímá. Jinak se ale na svých seminářích snažím o tom, aby si z nich klienti na své podvědomé úrovni odnesli poznání a prožitek, že mohou SAMI udělat to, co zezačátku vypadá jako nemožné. Sami, bez cizí pomoci. Protože to tak skutečně je!


Partner www stránek
Objevte extrakty z medicinálních hub ...

Co vy sám, spálil jste se někdy?

Nějaké puchýřky byly, ale nikdy ne tolik, abych musel mít ovázaná chodidla, nemohl chodit a musel vyhledat lékařskou pomoc. Stejně dopadli také všichni účastníci našich akcí.

(odmlčí se) Bezpečí u firewalkingu samozřejmě garantovat nejde. Ale v tom je právě jeho největší síla a zisk! Mimo jiné nás to učí, že si nejde všechno koupit, i když se nás o tom snaží tento svět přesvědčit. Nebezpečí přeci patří k životu a vždycky patřilo a vždycky patřit bude!

Lidstvo ve svém vývoji trpělo třemi nejvýraznějšími strachy: že nás zabije nějaké zvíře nebo cizí člověk nebo že zemřeme hlady. My jsme si ale v naší euroamerické společnosti vytvořili iluzi, že nebezpečí lze vyeliminovat: zvířata jsme téměř vyhubili, takže nás nemá co zakousnout, obchoďáky plné čerstvého ovoce a zeleniny po celý rok nás zase ujišťují, že hlady rozhodně nezemřeme, a před nepřítelem nás ochrání policie a armáda.

Ale úplně stejná rizika stále existují! Jen jsme je elegantně přesunuli z lokální úrovně na úroveň globální. Zrovna nedávno jsem četl, že lidstvo má v současné době zásobu potravin v řádu několika dní. Před sto lety to bylo v řádu měsíců…

Jak tyto naše primární strachy souvisí s přechodem přes žhavé uhlí?

Právě proto, že jsou primární, jsou v nás tyto strachy hluboko uložené a pracují na nevědomé úrovni. Proto si myslím, že má člověk stále jakousi vnitřní potřebu být silný a umět se poprat s výzvami, které před nás život klade.

Pár slov na závěr – který vlastně žádným závěrem není, spíše naopak:

„Co je správně nebo nesprávně, pokud na jednu věc existuje více pohledů a názorů… Mně osobně funguje jeden velmi jednoduchý ukazatel: jak šťastně a spokojeně se člověk cítí. Pokud je šťastný, tak dělá správně, ať dělá cokoliv, ať je to v rozporu s čímkoliv z většinového mínění či nejrůznějších teorií, knih nebo guruů. A když je nešťastný nebo mu v tom není dobře, tak musí něco změnit. Protože jak říkal klasik – Einstein, když děláme věci stejně, nemůžeme se nikdy dobrat k jinému výsledku.“
/Pavel Sudík/

Autor článku: Rina Komorádová
Článek převzat z www: magazin.maitrea.cz

Kategorie: Duchovno

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.