O původu lidstva nevíme vlastně vůbec nic
O původu lidstva nevíme vlastně vůbec nic. Uvěřili jsme tezi Charlese Darwina o kontinuitě vývoje z nižších vývojových forem. V kontrastu k tomuto vědeckému přesvědčení stála poněkud pohádková biblická vize tradovaná křesťanskými církvemi. A touto kolizí mezi vědou a křesťanstvím se eliminoval prostor pro jiné varianty a jiný vysvětlení. Pokud dojde na lámání chleba, pak naší víru v darwinistickou minulost lidstva opíráme o nálezy kostí.
A o podobnost vývoje mezi lidmi a zvířátky. Vše je potud rozumné a dává nám smysl. Až na to, že eliminujeme to, co rozumné není a co smysl nedává. Archeologové sice našli spoustu báječných kostí, ale také jsme našli obří lebky, popřípadě otisk lidského chodidla v kameni. Otisk chodidla měřícího metr a půl. Co jsme s tím nálezem udělali? Vůbec nic. Nejsme si totiž jistí, co to znamená. Až na to, že si nejsme moc jistí ani těmi kostmi, ve kterých se z hlediska jejich proporcí poznáváme více. Máme vědeckou metodu, jsme rozumní a kritičtí. Určitě je to lepší, než když bychom byli nerozumní a nekritičití. Ale i tak se myšlenkově řídíme více zvykem a konvencemi. Jakýkoliv objev – včetně toho Darwinova – přitom spočívá na předchozím intuitivním uchopení skutečnosti. A přiznejme si, že strach z kritiky, diskreditace a exkomunikace dokonale brzdí růst vývoje našeho poznání. Jistě rozumíte, pokud jste zažili jaké to je, vystoupit s jiným názorem a prožít si, že je reakce okolí odmítavá více méně jenom kvůli tomu, že váš názor je jiný. Tento strach brání překonání osobního i společenského statu quo. Mnohdy uvízlého ve stagnaci. V teorii přirozeného výběru Charlese Darwina věříme bez podstatných změn už více než stošedesát let.
Partner www stránek
Více linií, více původů
V mých dvaceti letech mi tatínek říkal, že dnešní lidstvo vzniklo tak, že vzájemně prorostlo z vícera různých vývojových větví a center, která spolu navzájem příliš nesouvisí. Byl jsem čerstvý katolický řeholník, zapálený pro univerzitní vidění světa, zanícený pro ideu rovnosti a spravedlnosti. Jak se sluší a patří na příslušnost k levicovovému intelektuálnímu řádu. Z tatínkových slov na mne dýchala potenciální vize rasového třídění, možné nerovnosti a diskriminace. Briskně jsem jeho tvrzení odmítnul jako nepřijatelné. Po dalších dvaceti letech si však myslím totéž, pakliže jsem původní představu neposunul do poloh ještě absurdnějších pro konvenčního čtenáře.
Kinematografické požehnání
Mé podezření, že je to s minulostí lidstva bůhvíjak, začalo ještě dříve, u četby Tolkienova Pána prstenů. Nemohl jsem se zbavit fascinace elfy a dojmu, že mírumilovný život v korunách stromů, lukostřelba a zabývání se hudbou a poezií je mojí vlastním vývojovou stanicí v minulosti. Všichni jsme vychováni pohádkami, všichni je považujeme za něco vymyšleného. Až na to, že ony jsou reliktem čehosi skutečného. Po seznámení s regresní terapií jsem byl svědkem toho, že řada lidí v sobě chová autentické vzpomínky na nepravděpodobná stadia své existence, jako jsou zvířata, nehmotné bytosti či bytosti žijící mimo naší planetu. Od té doby uplynulo ca. patnáct let a tyto představy se z alternativního vegetování na okraji kultury přesunuly do pop-kulturního mainstreamu. A co víc, na dlouho v něm i zůstanou. Nevíte o tom? Vždyť stačí, abychom si rekapitulovali filmové počiny, které sklidily mezi diváky největší ozvěnu. Počítejte se mnou: Harry Potter, Pán prstenů, Matrix, Avatar, Stmívání. Přeci jenom, Hollywood je do té míry pragmatický, že tam, kde může lidem nabídnout další zrcadlo, neváhá a jde do toho. A tento shortlist vám, milánkové, posílá jasný vzkaz: magie se vrátila do našeho světa v plné parádě. Magie jakožto neviditelný rozměr světa, světa který je ze všeho nejvíc multidimenzionální realitou. Magie jako řízení skutečnosti představou, intuicí a vůlí. Ale nechme si magii na jindy, tento článek je o naší vývojové linii. Filmové trháky posledních patnácti let ukazují, že s klony a kontrolou populace (trilogie Matrix), mimozemskými civilizacemi (trilogie Avatar), příslušností ke dvojí přirozenosti (trilogie Stmívání), zhmotňováním představivosti na úrovni dospělých i dětí (trilogie Harry Potter), stejně jako se zapojením lidstva do vysmívaných humanoidních forem (skřítci, elfové, kentauři a další „havěť“ Pána prstenů) je radno počítat. Minimálně proto, že tyto obrazy jsou pevným obsahem našeho podvědomí, ať už individuálního nebo kolektivního. Je pouze náš vlastní problém, že jsme svět redukovali jen na to, co je viditelné očima.
David Icke a reptiliánská agenda
V této souvislosti si ve Velké Británii chlapík jménem David Icke dovolil něco neslýchaného: původně fotbalista a veřejně známý fotbalový komentátor provedl na obrazovce dokonale pošetilý kamikadze výstup. Jeho doznání k esoterickému výkladu světa rozdrtilo jeho renomé na roveň všeobecně trpěného idiota. Přeci jenom, když o sobě v televizi poznamenáte, že jste syn boží, stejně jako Ježíš Kristus, máte to spolehlivě spočítané. David Icke ztratil naději na zbytky statutu člověka, kterého lze na ulici pozdravit, aniž by se u toho člověk ušklíbnul. Jakékoliv jeho další vyjádření se dostalo do polohy apriorního nesouhlasu, posměchu a odmítnutí. Toto postavení mu však poskytlo netušenou svobodu. Svobodu odhodit strach, protože ze svého kreditu už víc ztratit nemohl. Začal říkat a psát bez uzardění všechno další, čemu věřil a o několik let později se stal respektovanou postavou, které je britský alternativní svět ochoten naslouchat. Paradoxně o jeho názorech začala tamní veřejnost nejvíce přemýšlet poté, co David přinesl spektakulární odhalení tzv. reptiliánské agendy. Navenek absurdní nařčení, ale mnoho lidí zbystřilo. Pointa je prostá. Dinosauří a celá plazí a ještěří civilizace nezanikla tak jednoduše a úplně, jak se domníváme. Existuje s námi paralelně, v dimenzi, která není přístupná našim očím, našemu zraku. Částečně je implementována formou určitého genetického nebo jakého podílu v řadě osob. Často veřejně exponovaných či lidí obdařených vynikajícími talenty. Reptiliánství nemíním démonizovat. Jakkoliv představa dračích genů vzbuzuje v nepřipraveném posluchači spíše zmatek, obavy a odmítání. Možná i proto, že za dračími geny figuruje podvědomý strach z mocenského vlivu a schopností draků. Přeci jenom, zrovna humanoidé to nejsou. V českém prostředí se k drakům přihlásil Daniel Landa. Extra radost z toho nemám, protože za tímto krokem tuším barter. On pomůže drakům, draci pomohou jemu. Sám mám řadu přátel mezi lidmi, v jejichž genech či v čem kolují relikty pavouků, upírů nebo prozaičtějšího ptactva. David způsobil v Británii poprask, když jako příslušníky reptiliánské civilizace označil současnou královskou dynastii. Domněnky o pokřivených poměrech v tomto rodě následně přiživilo zabití vévodkyně z Walesu.
Další doporučené odkazy:
Článek převzat z www: baudysjr.blog.respekt.ihned.cz
